Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Romain Rolland (1918)

V rozsáhlém sesutí naší civilisace bloudí hodně často myšlenka v rozvalinách Evropy. V temném bludišti, do něhož pronikají tu a tam sluneční šípy, hledá ve Věčném návratu tvary, podobající se těm, jež ji obklopují a dávají jí klíč k přítomnosti. Hledá tvary, které ... Hledá velké duchy, jejichž jasný a osobitý rozum vyjádřil tyto doby, podstatu jejich touhy, jejich metafyzický sen a hledá ještě víc to, čím chtěli býti /8/ než to, čím byli. Naši mistři filosofové moderní Evropy se nám stali jakýmisi přáteli ze včerejška, kteří nás nechali odejít uprostřed bouře a nešli za námi. Věrní a domáčtí zůstávají u domácího krbu, ale krb se zřítil: bude znovu vybudován? Jejich hlas je nám posvátný, protože nám připomíná dobrodiní své odpovědi na naše včerejší otázky, neodpovídá však již na naše otázky dnešní.
(Empedoklés z Akragantu, Symposion, Praha 1947, str. 7-8.)

Karel Kosík (1969)

Vezměme například otázku Co je příroda? Tento příklad má dvě části. Jednak je třeba vycházet z toho, že u nás žije v povědomí donedávna často používaný pojem „dialektika přírody“. Není to tak dlouho, co se vedl ve Francii spor mezi Sartrem a Garaudym o to, zda dialektika přírody existuje nebo ne. Na tomto sporu je však mnohem zajímavější, co obě strany spojuje, než to, co je rozlišuje. Tím společným je totiž nekritické přejímání určitého pojetí přírody a určité koncepce dialektiky. Obě strany ve sporu chápou přírodu pouze a výlučně jako předmět přírodních věd, tj. jako kvantitu a vnějškovost, a zcela jim uniká, že příroda, jako physis i jako natura, má význam neskonale bohatší a hlubší.
Pokud má mít termín „dialektika přírody“ filosofický a nikoli ideologický smysl, musí se v něm odhalovat …
(Rozhovor s K.Kosíkem, in: Generace, ed. A.J.Liehm, Index, Köln a.R. 1988, str. 330.)

Karel Kosík (1969)

Na druhé straně se v posledních letech často hovoří o tom, že člověk přírodu humanizuje. Nevidí se však a nekonstatuje, že moderní člověk přírodu současně devastuje a že tedy jeho vztah k přírodě je rozporuplný proces humanizace a devastace. Stačí uvést zamořování ovzduší, pustošení vod nebo drancování půdy, tj. ničení onoho elementárního. co umožňuje, aby člověk mohl zemi obývat. To všechno jsou fakta tak otřesně závažná, že si moderní člověk bude muset znovu se vší naléhavostí teoreticky i prakticky položit otázku po své vztahu k přírodě.
(Rozhovor s K.Kosíkem, in: Generace, ed. A.J.Liehm, Index, Köln a.R. 1988, str. 331.)

Ladislav Hejdánek (2011)

To je ovšem stará věc – o „úpadku Západu“ se mluví a píše víc jak 200 let; a ještě Patočka psal v posledních svých letech o „době poevropské“. To ovšem ještě nešlo o argumenty populační, ale spíše kulturní a duchovní. Prostě a dobře: stále víc se ukazuje, že žijeme v době velmi se podobající době upadajícího Říma. Bylo by dobré, kdyby si toho lidé stále víc všímali a kdyby na to byli na úrovni upozorňováni. Samozřejmě je třeba na to reagovat, ale nikoli vyvoláváním strachu nebo dokonce nenávisti k těm „cizím“. Konkrétně islám byl už jednou na cestě k světovládě: ovládl severní Afriku a šířil se do Evropy (hlavně přes hispánský poloostrov). Evropa se tehdy ubránila hlavně vojensky, což nebylo šťastné (tím si zadělala na dnešní potíže) – a zároveň udělala mnoho chybných kroků (zejména se vykašlala na Cařihrad a nechala hlavně Slovany, aby se sami bránili proti nové obrovskému tlaku z Asie (Mongolů, Tatarů atd.). Tím západní křesťané zavinili kulturní a myšlenkové opožďování Rusů za Západem a katastrofální vývoj vztahů také k třetímu světu vůbec. Náboženské války v Evropě a úpadek skutečného křesťanství to jen všechno uspíšil a urychloval. Dnes Evropané nemají nic jiného, oč se opřít, než křesťanství, od kterého se však velká většina odvrací nebo je chápe jen v podobě slabého odvaru. Reakcí na to je jenom fundamentalismus nejrůznější podoby, ale to je k ničemu. Povzbuzování k větší porodnosti je také k ničemu. Je ostatně absurdní, že v Číně si naopak dali záležet na tom, aby víc dětí v rodinách zakázali – kolik „znalců“ kdysi hrozilo, že nás zavalí právě Čína ! A také se hodně mluvilo o přelidnění zeměkoule. Prostě a dobře: Evropa a evropanství nemůže ty nejzávažnější problémy řešit větší porodností – to už nikdy nestihne (i když podpora rodin s dětmi by byla záhodná), ale může se prosazovat jen kulturně, myšlenkově a duchovně. Pokud tomu ani vlády, ani kulturní instituce, univerzity a vůbec školy, a především širší vrstvy náležitě nebudou rozumět, dopadne to jako se starým Římem. Svět prostě bude opravdu jiný. Ale právě historické příklady ukazují, že barbaři nakonec přijmou za svou onu vyšší civilizaci a časem i kulturu (pokud jim ji Evropané ještě dále neznechutí). Aby se ovšem nakonec neukázalo, že těmi „barbary“ jsme hlavně my sami! Evropa se barbarizuje ! Howgh ! Táta.
(Číst to po sobě nebudu, chyby si oprav sama.)
(e-mailová odpověď Janě; Písek, 110125-2.)

Ladislav Hejdánek (199?)

Evropské kulturní a civilizační tradice jsou stojí na trojím antickém základu, totiž na starém Řecku, starém Izraeli a starém Římu; vše ostatní je záležitostí okrajovou a převážně podružnou. Dobu, v níž došlo k setkání tradic řeckých a židovských, lze jak z hlediska řeckého, tak z hlediska židovského považovat spíše za úpadkovou; užíváme názvu „hellenismus“, protože Středozemí bylo v té době na prvním místě ovlivněno tradicí řeckou, na kterou navazoval Řím, jazykově ovšem celá tato oblast komunikovala nadále řecky (silně zjednodušená řečtina té doby se nazývá KOINÉ). Tak jako řecký element představoval jen velmi malou část obyvatel tehdejšího kulturního „světa“, ale od dob řecké kolonizace začal výrazně převládat nejen obchodně, ale zejména kulturně, znamenal židovský element kvantitativně ještě menší složku, ale opět jiným způsobem velmi aktivní a silně podnikavou. Největším kulturním činem tehdejšího Židovstva byl překlad starých i novějších hebrejských posvátných textů, později zvaných SZ, do řečtiny (tzv. LXX). Tím byl splněn předpoklad a dokonce položen základ pro novou sbírku posvátných textů křesťanských, tentokrát většinou psaných již v KOINÉ, tj. spisů NZ. Jazykovou základnou tohoto kulturního světa ještě dlouho zůstávala řečtina, ale klasické řecké kulturní tradice byly v té době již velice oslabeny a v nových a nových vlnách se mísily s cizími vlivy, hlavně s orientálními mýty. Mocenským rámcem těchto kulturních proměn byl v té době už Řím, kulturně a nábožensky značně tolerantní (na znamení této širokoplecí tolerance byly do římského Pantheonu přenášeny nejvýznačnější sochy různých božstev z nových provincií). Rozpínavost římského impéria, provázená nejen tolerancí, ale aktivním vnášením rozmanitých náboženských i kulturních tradic přímo do centra obrovské říše, velmi napomáhala šíření starých i nových orientálních mýtů, zejména pokud tyto cizí tradice byly schopny se přizpůsobit tehdejšímu kulturnímu, myšlenkovému a duchovnímu klimatu, tolik nakloněnému různým formám synkreze. Uvedená kulturní politika starého Říma byla vcelku značně úspěšná; problémy byly jen s dvěma duchovními proudy, které se vymykaly běžným zvyklostem, a to byli Židé a křesťané (z počátku od sebe nebyly ani dost odlišovány).
(starší; na tomto místě bez určení data – možná jinde !)