Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karel Kosík (1969)

Ta otázka mne však zároveň přivádí i ke známé slabosti české filosofie. Poměrně značný veřejný ohlas filosofické publicistiky nám nesmí zakrýt, že přes jisté první krůčky česká filosofie ani v onom uplynulém desetiletí nepodala skutečný filosofický výkon při objasňování takových základních filosofických otázek, jako je pravda, čas, bytí přírody, člověk atd. Tj. otázek, na nichž spočívá všechno, ne jenom kulturní a veřejný život, ale i politika, každodenní atmosféra, mezilidské vztahy, věda, literatura atp. V jednotném proudu kulturní aktivity minulého desetiletí se za pomoci filosofie podařilo postavit proti oficiálnímu obrazu člověka obraz jiný, ale vlastní úkoly filosofie budou teprve muset být formulovány a řešeny.
Vezměme například otázku Co je příroda? Tento příklad má dvě části. Jednak je třeba vycházet z toho, že u nás žije v povědomí donedávna často používaný pojem „dialektika přírody“. Není to tak dlouho, co se vedl ve Francii spor …
(Rozhovor s K.Kosíkem, in: Generace, ed. A.J.Liehm, Index, Köln a.R. 1988, str. 330.)

Karel Kosík (1969)

Tady bych snad jen upřesnil, co rozumím oficiální koncepcí člověka. Ne teoreticky a vědomě formulovanou představu člověka, nýbrž takovou jeho podobu, kterou na jedné straně režim jako politický, hospodářský a morální systém předpokládá, ale kterou zároveň také masově vytváří, protože právě takového člověka potřebuje. Lidé se přece nerodí jako kariéristé, omezenci, bez rozhledu, nepřemýšliví, necitelní, náchylní k demoralizaci, nýbrž určitý systém potřebuje takové lidi ke svému chodu a fungování, a tak si je pořizuje. Snad jenom na okraj stojí za povšimnutí, že členové vládnoucí politické skupiny v Československu, /329/ kteří byli v určitém smyslu kritériem této podoby člověka, se nedovedli smát a smích považovali za neslučiteln se svým politickýcm postavením.
Kultura, odpovídajíc si na otázku Kdo je člověk? formulovala svou odpověď pochopitelně docela jinak. Zatímco pro onoho oficiálního člověka byla charakteristická lidská omezenost, vyprázdněnost, neproblematičnost a nedynamičnost, zdůraznila naopak česká kultura člověk jako tvora složitého, existujícího v neustálém napětí a překonávání rezpor[ů], neredukovatelného na jeden rozměr. To, žen kultura vysunula do popředí takové podstatné momenty lidské existence, jako je groteskní, tragické, smích, absurdita, smrt, svědomí, mravní odpovědnost atd. atd., neznamenalo pouze, že tím znovu vstoupily do života. (Oficiální ideologie je prostě nebrala na vědomí, takže obiciální „marxistický“ člově nejenom neumíral, protoýže ideologie smrt nepřiznávala, ale vlastně ani neměl tělo, neboť oficiální ideologie nepřiznávala ani tělo a tělesnost. Ba víc, tento oficiální člověk neměl a nepotřeboval svědomí, neboť tato kategorie pro oficiální ideologii rovněž neexistovala.) Poukazem na jejich existenci se zároveň zcela zákonitě rušila ona jednostranná a nesmyslná představa o člověku.
(Rozhovor s K.Kosíkem, in: Generace, ed. A.J.Liehm, Index, Köln a.R. 1988, str. 328-29.)

Karel Kosík (1997)

V knize Století Markéty Samsové shrnuji své stanovisko do vět: „Jedním ze základních slov 20. století bylo: likvidovat. Likvidace Židů, likvidace třídního nepřítele. Lidstvo by mělo dbát, aby hlavním tématem století příštího nebyla likvidace člověka jako bytosti, kterou určuje vztah k Otevřenu.“
(7884, Předpotopní úvahy, Torst, Praha 1997, str. 7.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Na současné astrofyzice a vůbec teoretické fyzice je s výjimečnou zřetelností charakteristické, jak postupuje od pozorované „současnosti“ (kterou navíc problematizovala) do stále vzdálenější, hlubší minulosti. Už z toho přece musí být patrná nepřirozenost takového výkonu: je to celé nějak proti životu a jeho pochopení, neboť život jde přece kupředu, míří do nejbližších příštích chvil a tím do budoucnosti. Obrácený postup může mít jen omezenou validitu, a právě tyto meze je třeba odhalit a přezkoumat.
(Písek, 150425-1.)

José Ortega y Gasset (1930)

... doktrináři jako první objevují dějinnost jako skutečné absolutno. Dějiny jsou skutečností člověka. Člověk nemá jinou. V ní se dokázal udělat takovým, jakým je. Popírat minulost je absurdní a iluzorní, protože minulost je „člověku přirozená a kvapem se mu vrací“. Minulost tu není a nenamáhala se odejít proto, abychom ji popírali, nýbrž abychom ji integrovali. Doktrináři opovrhovali „lidskými právy“, protože jsou to „metafyzická“ absolutna, abstrakce, ireality. Skutečná práva tu jsou absolutně přítomna, protože se objevovala a konsolidovala v dějinách: jsou to „svobody“, zákonnost, soudnictví, „pravomoci“. Kdyby žili dnes, uznávali by právo na (nepolitickou) stávku a na kolektivní smlouvu. Angličanovi to všechno připadalo samozřejmé, ale my z kontinentu jsme k takovém stavu nikdy nedospěli. Snad jsme od Alkuinových dob žili nejméně o padesát let opožděni za Angličany.
(7050, Vzpoura davů, př. V. Černý, Praha 1993, str. 25.)