Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karel Kosík (1969)

Na druhé straně se v posledních letech často hovoří o tom, že člověk přírodu humanizuje. Nevidí se však a nekonstatuje, že moderní člověk přírodu současně devastuje a že tedy jeho vztah k přírodě je rozporuplný proces humanizace a devastace. Stačí uvést zamořování ovzduší, pustošení vod nebo drancování půdy, tj. ničení onoho elementárního. co umožňuje, aby člověk mohl zemi obývat. To všechno jsou fakta tak otřesně závažná, že si moderní člověk bude muset znovu se vší naléhavostí teoreticky i prakticky položit otázku po své vztahu k přírodě.
(Rozhovor s K.Kosíkem, in: Generace, ed. A.J.Liehm, Index, Köln a.R. 1988, str. 331.)

Karel Kosík (1993)

Nová ideologie se sama charakterizuje jako vědomí "spěchajících trhovců". Kdo je trhovec? Kdo se vším obchoduje a hlasitě vychvaluje své zboží, automobily, párky, informace, "ideje"? Trhovec není odborník v tom či onom oboru, trhovectví je celkový a základní postoj ke skutečnosti. Trhovec povyšuje trh na nejvyšší a jedinou realitu, vůči níž je všechno ostatní podřadné, fiktivní, subjektivní a nemá – "hodnotu".
Občan nemůže bez trhovce žít, je na něho vázán, s jeho existencí stojí a padá. Produkování a konzumování je elementární předpoklad, aby se mohl zrodit občan. Z této jednostranné závislosti vyvozuje trhovec falešný závěr, že může občana pohltit a stát se jedinou, bezkonkurenční figurou veškerého dění. Trhovec si občana podřizuje a mění ho na poslušný nástroj své strategie. Jednou za pět let dovoluje trhovec svému podřízenému, občanovi, aby se objevil na veřejnosti a volebním aktem potvrdil, že hlasuje pro udržení a rozšíření trhu jako jediné reality.
(Obrana Karlova mostu. Liter. noviny 3, [24.12.92 – 6.1.93], č. 51-52, str.5.)

Karel Kosík (1993)

Kultura i evropanství se zakládají na předpokladu, že existuje pravda. Jednotlivé epochy pravdu různě definovaly, ale předpoklad zůstával: pravda existuje. Nová ideologie vyhlašuje něco převratného: pravda neexistuje. Tato představa není filosofickou myšlenkou, ale dogmatickým tvrzením, které mystifikovaně a nevědomky vyjadřuje podstatu doby ovládané nepravdou. Militantní deklarace: pravda neexistuje, vychází vstříc převrácenosti převrácené reality, která sama sebe pozvedá na rovinu jediné pravdy.
Člověk je určován vztahem k pravdě. Jestliže pravda neexistuje, mizí také člověk, a tvor zvaný člověk ztrácí určitost a určení (poslání), mění se na bytost člověku pouze podobnou. Kde neexistuje pravda, nemůže existovat ani člověk. Kde se pravda zamítá, chybí i diference, všechno splývá do nerozlišené šedi, olovnatosti, lho-stejnosti. Chaotičnost triumfuje: zmizel rozdíl mezi vznešeným a triviálním, pravým a falešným, dobrým a zlým. V této nerozlišenosti je člověku všechno dovoleno a člověk si všechno dovoluje. S potlačením pravdy byla zničena i míra, skutečnost je vrhána do bezduché nesmírnosti a bezmeznosti, ničemu nejsou vyměřeny meze: ani zlu, ani zločinu, ani nestoudnosti.
(Obrana Karlova mostu. Liter. noviny 3, [24.12.92 – 6.1.93], č. 51-52, str.5.) 01-07

Martin Heidegger (1931)

Je tedy třeba Aristotela překonat; nikoli směrem kupředu, ve směru pokroku, nýbrž ve směru zpátky, ve směru původnějšího odhalení toho, co Aristoteles uchopil. Tím je dále řečeno: nejde o vylepšování definice, o nezakotvené rozumování nad jednotlivými neživotnými pojmy, nýbrž toto zpětné překonávání je v sobě zároveň úsilí, jímž se opět dostáváme ke skutečnosti, která v pojmech, pro tradici odumřelých, tajně vládne. Zda se nám zde tento nesmírný úkol podaří či nepodaří, je druhá otázka. Postačí i to, když při tomto úsilí alespoň zakusíme, že jsme příliš slabí a příliš nepřipraveni takový úkol zvládnout. Může tak být vzbuzeno alespoň to, co k troufalosti filosofování patří stejnou měrou a o čem není zapotřebí dále mluvit: úcta před skuteč-nými výtvory ducha.
(Od toho všeho jsme dnes na hony vzdáleni. Mluví se u nás o akademickém proletariátu. Rozumí se tím masa duševních pracovníků, pro které není zaměstnání. V tom je obsaženo mínění, že tento proletariát bude odstraněn, budou-li této mase vytvořena pracovní místa. Aka-demický proletariát však vládne v docela jiném smyslu. Je nutno bez přehánění říci: ke .špičkovému vědeckému výkonu' – abychom použili tohoto hrůzného slovního spojení – už dnes dávno není zapotřebí aristokracie ducha. Také ti, a právě ti, kteří jsou už dávno zaopatřeni, jsou už dávno proletáři, poněvadž si ve své neschopnosti být aristokraty libují. Nemají totiž smysl pro nejvyšší výšiny ducha – což je boj -, ani [83] vnitřní sílu chopit se vlády.)
Pouze když budeme opravdu nemnozí, procitne smysl pro velikost, a jen tehdy se budeme schopni divit. Údiv je však překonání samozřejmého.
(7197, Aristotelova Metafyzika IX, 1-3, př. I.Chvatík, Praha 2001, str. 69.)

Karel Kosík (1993)

... Čeština je dokonce schopna vyjádřit přesně podstatu tohoto paradigmatu, když jeho bytí charakterizuje jako zbytnělost (obéznost, rakovinné bujení), jehož doplňující stránkou je zbytečnost, nadbytečnost, přebytečnost lidí; věk čipů ohlašuje, že člověk jako bytost určovaná vztahem k pravdě nepřichází pro tento systém v úvahu, je zbytečný a přebytečný, dalšímu vývoji pouze překáží.
(Pražské jaro, « konec dějin » a šaušpíler, in : Předpotopní úvahy, Praha 1997, str. 111.)