LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<    <   119 / 121   >    >>
records: 603

Filosofie a tradice | Tradice ve filosofii

Ladislav Hejdánek (2011)
Pro filosofa a jeho filosofování je nějaká, ale vždy určitá tradice velmi důležitá: bez tradice není vůbec možné udělat krok dál, nad tu tradici a za ni. Po mém soudu není rozhodující, zda jde o tradici třeba nějakého národa, ostatně už proto, že v každém národě najdeme tradic více, nikdy jenom jednu. A pak jsou přece také národy, které nemají žádnou filosofickou tradici, a tam musí filosof nutně navazovat na tradici jinou, „cizí“, jiného národa nebo jiné civilizace či kultury. Ovšem v našem případě jde (už tisíc let) o různé české filosofické tradice, a já jsem si jednu z nich vybral, protože ji nejen vysoce hodnotím, ale protože ji považuji za pro sebe perspektivní – je to pro mne „Wahlverwandschaft“, i když asi proto, že ke mně ona nějak přišla a že mne oslovila víc než jiné. Ve filosofii je po mém soudu možno navazovat na rozličné tradice, ale je třeba si vybrat jednu a pak to aspoň nějaký čas vydržet. Vždycky je to ovšem filosof, který aktivně navazuje, který si tu tradici nějak uzpůsobí a přetvoří po svém, ale vždycky to je také ta tradice, která toho filosofa zaujme, jakoby osloví a pak ho nechá jakoby zakořenit – ani ne tak v sobě jako v tom, v čem má své kořeny zapuštěny sama. Navazovat na tradici neznamená k tomu, co udělali předchůdci, jen přidávat ještě něco dalšího. Je to spíš podobné vynálezům, nalezení čehosi nového, co i tu tradici postaví jakoby do nového světla (aspoň pro toho navazujícího), ale co samo je tou tradicí osvětleno, upřesněno a nakrmeno. Takové opravdové, původní navázání na pořádnou, kvalitní tradici vlastně teprve ukáže, čím ta tradice byla, čím je a čím ještě dále může být, čím se může stát, ba čím se právě tím navázáním už stává. A to nám také vyjevuje, proč nelze žádnou, ani tu nejkvalitnější tradici vymezit, objektivovat a tím jakoby uzavřít. (Tak se to dělá jen ve špatných učebnicích.)
(Písek, 110217-1.)
date of origin: únor 2011

Filosofie a zkušenost | Zkušenost a filosofie

Ladislav Hejdánek (1990)
Tradičně se mluví o vztahu filosofie a zkušenosti. Ale to je poněkud matoucí spojení. Zkušenost je totiž něco, co nejen nechává, aby se věci ukazovaly, ale zároveň je i zakrývá a tedy nenechává je, aby se ukazovaly. Proto je lépe mluvit o vztahu filosofie k tomu, co se ukazuje a co se jeví (později si vyložíme rozdíl mezi tím, co se jen ukazuje, a tím, co se jeví, ne všechno, co se jeví, se může ukazovat). Jevy neboli fenomény jsou pro filosofii značně důležité, ale je to pro filosofii vždy jen východisko. Filosofie se vždycky musí tázat, zda to, co se nám jeví, tj. to, co je za samotným jevením, onomu jevu odpovídá, resp. zda jev odpovídá tomu, co se jeví. Jinak řečeno, zda nám jev opravdu vyjevuje to, co se v něm jeví, anebo zda nám to spíše schovává, skrývá, zatemňuje. Zkušenost je založena nikoliv na jednom jediném setkání s nějakou skutečností, tedy nikoliv jediným „zakušením“, ale mnohonásobně opakovaným zakoušením. Ve zkušenosti je vždycky také přítomen zvyk. Když máme s něčím zkušenost, znamená to, že už víme, jak se na to dívat a jak s tím zacházet. Ale když s něčím umíme zacházet, nemusí to ještě znamenat, že tomu správně rozumíme a že jsme to dobře a plně poznali. Právě proto nemůžeme říci, že filosofie vychází ze zkušenosti( zkušenost je spíše prvním předmětem její drtivé kritiky. Aby mohla filosofie zkušenost kritizovat, musí si od ní naopak najít nezbytný odstup. Není to tedy zkušenost, ze které filosofie vychází, tj. zkušenost není jejím východiskem, jejím začátkem. Ale z čeho tedy filosofie vychází? A tu můžeme ukázat na to, co je vskutku počátkem filosofie, tj. čím filosofie musí začínat. A tím je právě fenomén, ještě nezakrytý resp. nezfalšovaný zkušeností: jemuž se tedy divíme.
(Praha, 000726-1.)
date of origin: duben 2014

Filosofie jako „ars“

Ladislav Hejdánek (2011)
Klasické nejstarší a tradiční univerzity však neměly být „školami filosofie“ – filosofie v nich nebyla ani samostatným oborem, neměla vlastní fakultu, byla jen něčím v jakési směsi sedmi „dovedností“ (artes, tedy žádná scientia); artistická fakulta však byla považována za předpoklad a základ každého dalšího vzdělávání ve skutečných „vědách“ (medicína, práva, theologie); proto také byl takový důraz dáván na logiku, kterou už Aristotelés nepovažoval za jednu z filosofických „věd“, nýbrž jen za „nástroj“, organon. Takovým nástrojem, tedy jakousi „dovedností“ měla být později ( na nejstarších univerzitách) sama filosofie, ale „nástrojem“ mnohem rozsáhlejším a důkladnějším než i ta nejdůkladnější „logika“: dostala vysokou funkci dokonce ve službách theologie. A když byla theologie stále víc v nové době dehonestována, filosofie to nejčastěji odnášela spolu s ní, alespoň ta aristotelská, scholastická. Vědy se pak postupně stále víc oddělovaly a distancovaly od filosofie, v pozitivismu byla filosofie ztotožněna s metafyzikou a byla prohlášena je za pozůstatek minulosti. A i dnes jsou univerzity ochotny nechat filosofii žít jen jako jeden z oborů, a navíc vyžadují, aby byla „vědecká“. (To ostatně chtěli dokonce i někteří filosofové sami: zvědečtění filosofie, filosofie jako přísná věda, a podobně.) Filosofie však není věda, a nemůže mít ani jeden „předmětově“ vymezený obor, nýbrž jejím „oborem“ je (resp. může být) vše, cokoliv. Nicméně přes to přese všechno nelze filosofii považovat ani jen za „nástroj“, ani jen za metodu, i když ovšem v jistém smyslu „nástrojem“ je, a také má své určité metody; není to také „ars“ ve smyslu dovednosti, ale je to tak trochu „ars“ ve smyslu umění (neredukovaného na dovednost). Ale jedno má se skutečnými vědami společné: tak jako vědy nejsou a nemohou být pouhou „učeností“, ani filosofie se nemůže redukovat na „učenost“ (už ve starém Řecku se přece musela distancovat od tzv. mnohoučenosti neboli od mnohovědění, polymatheia). A tak musí filosofie nutně zůstat „problémem“ sama sobě; nemůže se nějak vejít do předem připravené nějaké přihrádky, krabice, šuplíku. S uměním (neredukovaným na dovednost) zůstává v určitých ohledech příbuzná, blízká, možná bližší než s vědami. Ale na druhé straně se musí umět vyrovnat s požadavky „vědeckosti“ ve smyslu přísného a přesného myšlení (což není nikterak normou pro umění a uměleckost).
(Písek, 110124-1.)
date of origin: leden 2011

Filosofie jako doktrína

Ladislav Hejdánek (2011)
Někdy mluvíme o filosofii jako o určitém „učení“, tj. „doktrině“, „nauce“. To je ovšem sice jen jazykový obyčej, návyk, ale jeho jednou nevýhodou či spíše vadou je to, že od sebe neodlišujeme aktuální, živé filosofování, a pak jeho „produkty“ (a dokonce zatvrdlé, zkamenělé zbytky, relikty). Daleko vážnějším problémem je však to, zda je vůbec možno filosofii „učit“. „vyučovat“ – slovo „doktrína“ je odvozeno od slovesa docere, učiti. Dalo by se říci, že v evropských tradicích je po staletí zakotvena představa, že filosofii nejen vyučovat lze, ale že to je potřebné a nutné. Teprve v jistém období „moderní“ doby dochází k zpochybnění tohoto přesvědčení, ale v docela obráceném smyslu: filosofii není třeba vyučovat, ale především proto, že je zpochybněna sama filosofie, tedy nikoli její „učitelnost“. Přímo programově to formuloval třeba Auguste Comte a po něm „pozitivisté“. Až s jistým zpožděním dochází dnes k tomu, že si stále víc „intelektuálů“, tedy vzdělanců, uvědomuje, že ani nejexaktnější vědec se nemůže nějakému typu filosofie a filosofování vyhnout. To, co je v jeho myšlení a myšlenkové práci možno kriticky odhalit jako jistý druh filosofie (či spíše jakýchsi filosofických „prvků“ či „útržků“, „rysů“, kousků myšlenkových struktur apod.), se však obvykle nešíří vědomě, zejména nikoli „učením“, nýbrž spíše nápodobou, a nejčastěji ovšem „nákazou“, „infekcí“. Takové kritické odhalování ovšem není možné ani myslitelné jinak než ve filosofickém smyslu: jen filosof je schopen takové „útržky“ filosofických předpokladů odhalit a posoudit, zda tam třeba i pro něho nejsou vedle všelijakých zastaralých nebo vůbec neplatných zbytků přítomna třeba i velmi závažná filosofémata, pro filosofii resp. další, nové filosofické zpracování a tedy filosofování nemálo inspirativní. Filosofie „vyučovaná“ se stává pouhou myšlenkovou dovedností, a ta se postupem věků vylepšuje a má ovšem řadu „druhů“ a „stylů“. Tím se ovšem stává zároveň nástrojem pro sofistiku. Problém školské (zejména vysokoškolské, univerzitní) „výuky“ filosofie spočívá v tom, že se tak může šířit (a opravdu také šíří) sofistika (na různých úrovních a za různými druhy cílů), ale že vlastní filosofie, tj. ta „pravá filosofie“ (orthé filosofia) je stále víc zakrývána a hlavně zaměňována za různé „nepravé filosofie“.
(Písek, 110421-1.)
date of origin: duben 2011

Filosofie jako experimentální disciplína

Ladislav Hejdánek (1992)
01
Zastávám pojetí filosofie jako experimentální myšlenkové disciplíny, jejíž postupy a tím spíš jejíž výsledky nemají tak donutivý charakter, jak tomu je ve vědách, zvláště přírodních. Filosof nemůže proto předkládat nějaké poznatky ani systémy poznatků, nýbrž nabízí určité myšlenkové přístupy a metody, obvykle dalekosáhle odlišné od běžných, anebo vedoucí k nečekaným důsledkům. To pochopitelně vůbec neznamená, že své vlastní pozice a svá východiska považuje za záležitost libovolného nebo dokonce svévolného rozhodnutí; ale to zde nebudu rozvádět.
(Úzkost jako archaický relikt, přednáška v Městské knihovně, Praha 1.2.1992,
§ 1.)
date of origin: květen 2013