Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Barth (1962)

Záměrem těchto přednášek není uvádět do světa těchto mnohých teologií s jejich mnohými bohy historickým srovnáváním nebo kritickým spekulováním, abychom pak zaujali stanovisko ovšemže ve jménu a ve prospěch jedné z nich proti všem ostatním, či všecky ostatní jí podřizovali a k ní přiřazovali. … Jedno mají všechny ty teologie společné a už to vrhá příznačné světlo na bohy, k nimž se obracejí, – že se totiž každá z nich považuje a vydává, ne-li za jedině správnou, tedy aspoň za nej/179/lepší, poněvadž za nejsprávnější ze všech. Před účastí na této soutěži nás varuje už bajka o třech prstenech, – aniž bychom … Nejlepší či dokonce jediná správná teologie nejvyššího či dokonce jednoho jedině pravého a skutečného Boha by tím prostě musela a – v tom měl Lessing zásadně pravdu – musela by se v dokazování ducha a síly jako taková osvědčit. Ale už tím, že by uplatňovala a proklamovala nárok, že je jedinou správnou teologií, prozradila by, že jí není.
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, L. Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 178-79.)

Karl Barth (1959)

… To je z tohoto hlediska osvobození, které nelze dost vysoko ocenit a které mu jde vstříc.
Jde mu vstříc (2) jako jeho záchrana z oceánu možností, které se mu zdánlivě v neomezeném počtu nabízejí, tím že je postaven na půdu skutečnosti toho jednoho potřebného, a ta je také jeho jedinou možností. Jde skutečně o záchranu, neboť onen oceán by pro člověka byl jistým zahynutím. Křesťan je jako takový před touto záhubou zachráněn.
Pro křesťana už skončila ztráta obzorů, obrysů a tvarů, v jejíž otevřenosti na všechny strany je člověk vydán všanc všem větrům, takže podléhá zkáze a rozkladu, už skončila pýcha i ubohost bezbřehého mínění, myšlení a usilování.
(překl. LvH)
(ex: 6609, Kirchliche Dogmatik IV-3, § 71, Zürich 19591, 1989, str. 762.)

Karl Barth (1959)

… Das ist unter diesem Aspekt die nicht hoch genug zu schätzende Befreiung, die ihm widerfährt.
Sie widerfährt ihm (2) als seine Rettung aus dem Ozean der sich ihm scheinbar in unbegrenzter Zahl anbietenden Möglichkeiten durch seine Versetzung auf den Boden der Wirklichkeit des Einen Notwendigen, die als solche auch seine einzige Möglichkeit ist. Es handelt sich tatsächlich um eine Errettung. Denn jener Ozean wäre des Menschen sicherer Untergang. Der Christ als solcher wird aus diesem Untergang errettet. Mit der Horizontlosigkeit, Kontur- und Gestaltlosigkeit eines nach allen Seiten geöffneten, allen Winden preisgegebenen und so der Auflösung und Zerstreuung verfallenen Daseins, mit dem Stolz und mit der Kläglichkeit eines uferlosen Meinens, Denkens und Strebens ist es für den Christen vorbei.
(6609, Die kirchliche Dogmatik, IV, 3, § 71, S. 762.)

Karl Barth (1962)

… Teologie odpovídá na Slovo, jež Bůh promluvil, mluví a chce znovu mluvit v dějinném příběhu Izraele, který se naplnil dějinným příběhem Ježíše Krista – nebo v obrácené formulaci: které Bůh promluvil, ještě promlouvá a opět chce promluvit v dějinném příběhu či události Ježíše Krista, v níž docházejí cíle dějiny Izraele. … Slovo boží není tedy zjevení ideje takové smlouvy a styku. Je Logos těchto dějin a tedy Logos, Slovo Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, který je Otcem Ježíše Krista. Řeč těchto dějin, toto Slovo má evangelická teologie vždy nově slyšet, nově chápat, dávat mu vždy nově promlouvat. – Pokusíme se v nutné stručnosti naznačit, co tyto dějiny vypovídají. /189/
Vyprávějí nejprve o jednom Bohu, který z jedné lidské kmenové pospolitosti – pro příklad celému lidstvu – vytvoří svůj lid tím, že na ní pracuje a mluví k ní jako její Bůh, že s ní zachází a rozmlouvá jako se svým lidem. Jahve: „Jsem, který budu“; nebo „Budu ten, který jsem“, nebo „Budu ten, který budu“; tak se tento Bůh jmenuje. …
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, Luděk Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 188-89.)

Jan Patočka (1946)

„Psát o něm – nebo mlčet o něm? Obojí je mně těžké.“a Nejen proto, že kulturní obzor Šaldův se nekryje s tím, co za svůj kulturní obzor považuje pisatel těchto řádek, a přece se ho úzce dotýká.; nýbrž že je ten člověk tak nesmírně včerejší a zároveň tak naléhavě dnešní; že přitahuje, láká, volá za sebou a vyvádí do hloubek a výšek, kterých sledovatel neviděl a nebyl schopen, ale kdesi uprostřed vrcholů se rozplývá a nechává nás samy; že je tak bohatý, skvělý a živý, že dodnes nikomu se nepodařilo najít formuli jeho bytosti podobným způsobem, jaký proň sama byl čímsi samozřejmým při jeho nesčetných diskusích a polemikách, kde se to takovými formulemi osobností jen hemží; formulemi, které jsou tajemstvím jeho kriticimsu, poněvadž základní metodickou pomůckou kritického myšlení. Ale to je zároveň, co v rozpacích, které nekritik a nehistorik pociťuje před Šaldou, má konečně vrch; musí jej vydráždit a vyprovokovat tento fakt, že Šalda nesmírně mnoho, nesmírně živě a „dravě“ myslí. Tím nechci Šaldu určovat jako intelektualistu; myšlení skutečné není věcí tzv. čistého intelektu, což je věc vykonstruovaná podle úpadkové a zmechanizované formy myšlenkové funkce, kde se obměňují a rozmělňují hotové myšlenkové recepty, nýbrž je neoddělitelné od vášně, poněvadž je inspirací, a kdy ne cele tou, aspoň vždy pokusem inspirací proniknout to, co nám život předkládá jako krvavou naléhavost životní. /133/
Tento stálý zápas myšlenkové inspirace a životní naléhavosti při naprostém převládnutí inspirace cítím u Šaldy jako jeho osobní příznak. Ale blízko toho leží právě důvod, proč mi u Šaldy něco připadá včerejším; jeho myšlenková inspirace je totiž sama projevem jeho nejústřednější víry, totiž víry ve vládu ducha ve světě, v jeho svrchovanost v zápase se vším cizím a hlavně v jeho spojitost s absolutním duchovním principem. ... Jest krátce u Šaldy přítomna ona víra 19. věku, kterou by bylo možno nazvat zbožněním nekonečného ducha, víra, která u něho nemá ovšem oné zákonité, klasicky uklidněné podoby, kterou přijímá u katedrových idealistů; ale inspirační pramen, třebaže tato tvorba je jím prolnuta daleko bezprostředněji, bolestněji, nekompromisněji, je vcelku týž. Šalda nevěří v naprostou césuru mezi lidským a božským, natolik je goethovec bez goethovské „pasivnosti“, ryzí teoretičnosti, intelektuálnosti. I lidské znamená mu posléze nekonečné: to je mu podmínkou, aby člověk mohl cosi znamenat vesmírně, spolupracovat se samotným Bohem na jeho nedotvořené podstatě a díle. Je-li toto stanovisko čímsi schopným ještě opakování, musí ukázat budoucnost; faktum je, že v dnešní době doznívá stále slaběji, a to i v zemích, kde donedávna jeho tradice byla nejsilnější. ...
-----------------------
a Tak začíná František Xaver Šalda svou stať Friedrich Nietzsche, in: Šaldův zápisník III (1930/31), str. 1. (Pozn.vyd.)
(Šalda mezi včerejškem a dneškem, in: Umění a čas I, Spisy 4, 2004, str. 132-33.)