Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1976)

… nutné přípravy procesu dějinného, smysluplného dění. Smysluplné je však dění pouze, kde někomu o něco běží, kde tedy nemáme před sebou pouze konstatovatelné průběhy, nýbrž takové, které lze vyložit ze zájmu a z chování vztaženého k sobě samému jako jsoucímu. První náznaky zájmu shledáváme v říši života. Ale proces vývoje života, který je dnes obecně přijímán, může být opět jen s vynaložením spekulace prohlášen za smysluplný v tomto smyslu. Smysluplný v označeném smyslu ze všeho zkušenostně známého je jen život člověka. Sebemenší jeho hnutí je možno vyložit pouze z interesovaného vztahování k sobě. Znamená to však již, že lidský život vůbec zakládá dějiny, že s ním jako takovým je dána historie? To bude tvrdit sotva kdo, dokonce i tenkrát, když se bude domnívat na základě přísných rozborů, že k lidské bytosti jako takové náleží dějinnost jako to, co nám brání považovat lidi, ať se s nimi setkáváme kdekoli a kdykoli, za „hotově se vyskytující“ přírodní útvary a nutí nás vidět v nich svobodné bytosti, které se dalekosáhle určují samy. Existují však nepochybně „národy bez historie“ anebo až donedávna existovaly; otázka dějin ve vlastním smyslu musí tedy být pochopena úže.
(O počátku dějin, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 227.)

Gerhard Krüger (1949)

So ist und bleibt die Geschichte unser größtes Problem. Wir können nicht umhin, nach ihrem Sinn und Wesen zu fragen, solange wir überhaupt als Menschen existieren. Das hat die Philosophie der Existenz aus der Not heraus mit absoluter Klarheit erkannt und bestätigt. Der Verzicht auf Sinn wäre das Ende: Selbstmord oder Wahnsinn, und selbst das wäre nur mit Fragmenten von Sinn, also in einer sinnlosen Halbheit möglich. Wenn also die Behauptung von Sinn in Geschichte und Gegenwart nur .in der Weise möglich ist, daß. wir im Stande .einer metaphysischen Notwehr verharren, wenn wir also Sinn nur behaupten, obwohl es an sich vielleicht gar keinen gibt, dann entsteht die Frage, ob das Denken der Zukunft nicht einen ga»z anderen Weg einschlagen muß als den, der uns in die ausweglose Enge der Gegenwart hineingeführt hat.
Aber gibt es für das Denken als solches überhaupt einen anderen Weg? Oder zeigt uns dieses dunkelste Problem, daß wir tost glauben müssen? Es geht ja offenbar wirklich über unseren menschlichen Horizont, zu begreifen, was Geschichte eigentlich ist. Unser eigenes Dasein ist in seinem beständigen Scheitern so rätselhaft, daß wir die Lösung vielleicht wirklich, von der anderen Seite, nämlich von der undurchschaubaren Übermacht erwarten müssen, die uns unsere Begriffe immer wieder zerschlägt Und ist nicht eben dies die Behauptung eines Glaubens, der trotz alles Nihilismus immer noch unter uns lebendig ist? Sagt nicht der cbristlicht Glaubt, wir seien irrende, von Gott geschlagene „Sünder, und ruft er uns nicht von unserem eigenmächtigen Denken fort zu einer Offenbarung, in der Gott selbst uns die befreiende Wahrheit sagt? -Wer im Denken der Gegenwart steht, wird nicht leugnen können, daß das Christentum eine sehr ernst zu nehmende Antwort auf unsere grüßte Frage gibt. Diese Antwort könnte sich als die Wahrheit – die definitive Wahrheit – bewähren, wenn man sie glaubt.
(Die Geschichte im Denken der Gegenwart, in: Große Geschichtsdenker, Tübingen 1949, S. 243-44.)

Karl Barth (1959)

… To je z tohoto hlediska osvobození, které nelze dost vysoko ocenit a které mu jde vstříc.
Jde mu vstříc (2) jako jeho záchrana z oceánu možností, které se mu zdánlivě v neomezeném počtu nabízejí, tím že je postaven na půdu skutečnosti toho jednoho potřebného, a ta je také jeho jedinou možností. Jde skutečně o záchranu, neboť onen oceán by pro člověka byl jistým zahynutím. Křesťan je jako takový před touto záhubou zachráněn.
Pro křesťana už skončila ztráta obzorů, obrysů a tvarů, v jejíž otevřenosti na všechny strany je člověk vydán všanc všem větrům, takže podléhá zkáze a rozkladu, už skončila pýcha i ubohost bezbřehého mínění, myšlení a usilování.
(překl. LvH)
(ex: 6609, Kirchliche Dogmatik IV-3, § 71, Zürich 19591, 1989, str. 762.)

Karl Barth (1959)

… Das ist unter diesem Aspekt die nicht hoch genug zu schätzende Befreiung, die ihm widerfährt.
Sie widerfährt ihm (2) als seine Rettung aus dem Ozean der sich ihm scheinbar in unbegrenzter Zahl anbietenden Möglichkeiten durch seine Versetzung auf den Boden der Wirklichkeit des Einen Notwendigen, die als solche auch seine einzige Möglichkeit ist. Es handelt sich tatsächlich um eine Errettung. Denn jener Ozean wäre des Menschen sicherer Untergang. Der Christ als solcher wird aus diesem Untergang errettet. Mit der Horizontlosigkeit, Kontur- und Gestaltlosigkeit eines nach allen Seiten geöffneten, allen Winden preisgegebenen und so der Auflösung und Zerstreuung verfallenen Daseins, mit dem Stolz und mit der Kläglichkeit eines uferlosen Meinens, Denkens und Strebens ist es für den Christen vorbei.
(6609, Die kirchliche Dogmatik, IV, 3, § 71, S. 762.)

Karl Barth (1962)

… Teologie odpovídá na Slovo, jež Bůh promluvil, mluví a chce znovu mluvit v dějinném příběhu Izraele, který se naplnil dějinným příběhem Ježíše Krista – nebo v obrácené formulaci: které Bůh promluvil, ještě promlouvá a opět chce promluvit v dějinném příběhu či události Ježíše Krista, v níž docházejí cíle dějiny Izraele. … Slovo boží není tedy zjevení ideje takové smlouvy a styku. Je Logos těchto dějin a tedy Logos, Slovo Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, který je Otcem Ježíše Krista. Řeč těchto dějin, toto Slovo má evangelická teologie vždy nově slyšet, nově chápat, dávat mu vždy nově promlouvat. – Pokusíme se v nutné stručnosti naznačit, co tyto dějiny vypovídají. /189/
Vyprávějí nejprve o jednom Bohu, který z jedné lidské kmenové pospolitosti – pro příklad celému lidstvu – vytvoří svůj lid tím, že na ní pracuje a mluví k ní jako její Bůh, že s ní zachází a rozmlouvá jako se svým lidem. Jahve: „Jsem, který budu“; nebo „Budu ten, který jsem“, nebo „Budu ten, který budu“; tak se tento Bůh jmenuje. …
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, Luděk Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 188-89.)