Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Barth (1959)

… To je z tohoto hlediska osvobození, které nelze dost vysoko ocenit a které mu jde vstříc.
Jde mu vstříc (2) jako jeho záchrana z oceánu možností, které se mu zdánlivě v neomezeném počtu nabízejí, tím že je postaven na půdu skutečnosti toho jednoho potřebného, a ta je také jeho jedinou možností. Jde skutečně o záchranu, neboť onen oceán by pro člověka byl jistým zahynutím. Křesťan je jako takový před touto záhubou zachráněn.
Pro křesťana už skončila ztráta obzorů, obrysů a tvarů, v jejíž otevřenosti na všechny strany je člověk vydán všanc všem větrům, takže podléhá zkáze a rozkladu, už skončila pýcha i ubohost bezbřehého mínění, myšlení a usilování.
(překl. LvH)
(ex: 6609, Kirchliche Dogmatik IV-3, § 71, Zürich 19591, 1989, str. 762.)

Karl Barth (1959)

… Das ist unter diesem Aspekt die nicht hoch genug zu schätzende Befreiung, die ihm widerfährt.
Sie widerfährt ihm (2) als seine Rettung aus dem Ozean der sich ihm scheinbar in unbegrenzter Zahl anbietenden Möglichkeiten durch seine Versetzung auf den Boden der Wirklichkeit des Einen Notwendigen, die als solche auch seine einzige Möglichkeit ist. Es handelt sich tatsächlich um eine Errettung. Denn jener Ozean wäre des Menschen sicherer Untergang. Der Christ als solcher wird aus diesem Untergang errettet. Mit der Horizontlosigkeit, Kontur- und Gestaltlosigkeit eines nach allen Seiten geöffneten, allen Winden preisgegebenen und so der Auflösung und Zerstreuung verfallenen Daseins, mit dem Stolz und mit der Kläglichkeit eines uferlosen Meinens, Denkens und Strebens ist es für den Christen vorbei.
(6609, Die kirchliche Dogmatik, IV, 3, § 71, S. 762.)

Karl Barth (1962)

… Teologie odpovídá na Slovo, jež Bůh promluvil, mluví a chce znovu mluvit v dějinném příběhu Izraele, který se naplnil dějinným příběhem Ježíše Krista – nebo v obrácené formulaci: které Bůh promluvil, ještě promlouvá a opět chce promluvit v dějinném příběhu či události Ježíše Krista, v níž docházejí cíle dějiny Izraele. … Slovo boží není tedy zjevení ideje takové smlouvy a styku. Je Logos těchto dějin a tedy Logos, Slovo Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, který je Otcem Ježíše Krista. Řeč těchto dějin, toto Slovo má evangelická teologie vždy nově slyšet, nově chápat, dávat mu vždy nově promlouvat. – Pokusíme se v nutné stručnosti naznačit, co tyto dějiny vypovídají. /189/
Vyprávějí nejprve o jednom Bohu, který z jedné lidské kmenové pospolitosti – pro příklad celému lidstvu – vytvoří svůj lid tím, že na ní pracuje a mluví k ní jako její Bůh, že s ní zachází a rozmlouvá jako se svým lidem. Jahve: „Jsem, který budu“; nebo „Budu ten, který jsem“, nebo „Budu ten, který budu“; tak se tento Bůh jmenuje. …
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, Luděk Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 188-89.)

Ladislav Hejdánek (2003)

V čem je filosofický dialog specifický, odlišný od jakékoli jiné diskuse?
Specifičnost filosofického dialogu spočívá v jeho více- až mnohostrannosti. Filosofické myšlení stálým vnitřním rozhovorem s jinými mysliteli; bez takového vícesměrného dialogu, v němž musíme občas stát také na straně odlišně myslícího filosofa a tím jakoby proti sobě, naše myšlení snadno propadne deviacím. Proto je jen málokdy smysluplný živý dialog s fyzicky přítomnými; většinou záleží především na dobře vybraných partnerech třeba již dávno mrtvých. A to předpokládá absolvování důkladné, pozorné a do hloubky jdoucí (spíše než do široka sahající) četby velkých autorů. Při takové četbě nesmíme jen „naslouchat“, ale nepřítomného autora se musíme stále tázat, jako by byl přítomen, někdy se s ním dokonce i hádat. Živé disputace jsou spíše jen výjimkou, ale někdy mohou otevřít nečekané průhledy do nových prostorů, kam bychom třeba při pouhé četbě nikdy nenahlédli a kam bychom se nedostali. Filosofický dialog je tedy třeba především podnikat v tichu pracovny, v atmosféře vlastní myšlenkové laboratoře; právě ta má a musí být dialogická: tam si v myšlenkách zveme vybrané partnery. Teprve dlouho potom má smysl si z těchto vlastně intimních rozhovorů většinou s nepřítomnými (jen výjimečně je možno to podniknout ve společné „laboratoři“ s filosofickým „přítelem“, ale jen pokud s nmím jsme dokonale sehraní, jinak by byl rušivým elementem) něco vybrat, vhodně přeformulovat a pak sdílet s někým, s kým si více méně dobře rozumíme (což vůbec nemusí znamenat, že myslíme stejně nebo podobně).
(Písek, 060323-2.)
(odpovědi na otázky Barbory Řebíkové, 1. verze.)