LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Aristotelés (–384-324)

It remains to disarm the considerations urged in /263/ support of the existence of the unlimited not only as a potentiality but as actually compassed. Some of them do not follow as alleged from the admitted premises; and the rest can be met along some other line od sound reasoning.
(1)Admitting that things never cease to come into being, it does not follow that there actually exists some sense-perceptible body unlimited in quantity; for though the sum of things be limited, things may come out of and pass into each other without end.
(2)Again, being in contact and being limited are different things. Contact is a relation with something else, for there must be something to touch the touched; and this may happen to something limited incidentally; but ,being limited‘ is not a relation. Also a limited thing need not be touched by a thing homogeneous with itself and cannot be touched by any other.
(3)It is futil to trust to what we can conceive as a guide to what is or can be; for the excess or defect in such a case lies not in the thing but in the conceiving. One might conceive any one of us to be many times as big as we are, without limit; but if there does not exist a man too big for the city to hold, for instance, or even bigger than the men we know of, that is not because we have conceived him to exist, but because he does; and whethe we have or have not conceived him to exist is a mere incident.
Fys. III, 8, 208a
(The Physics I, London etc. 1970, p. 261+263

Martin Heidegger (1931)

Je tedy třeba Aristotela překonat; nikoli směrem kupředu, ve směru pokroku, nýbrž ve směru zpátky, ve směru původnějšího odhalení toho, co Aristoteles uchopil. Tím je dále řečeno: nejde o vylepšování definice, o nezakotvené rozumování nad jednotlivými neživotnými pojmy, nýbrž toto zpětné překonávání je v sobě zároveň úsilí, jímž se opět dostáváme ke skutečnosti, která v pojmech, pro tradici odumřelých, tajně vládne. Zda se nám zde tento nesmírný úkol podaří či nepodaří, je druhá otázka. Postačí i to, když při tomto úsilí alespoň zakusíme, že jsme příliš slabí a příliš nepřipraveni takový úkol zvládnout. Může tak být vzbuzeno alespoň to, co k troufalosti filosofování patří stejnou měrou a o čem není zapotřebí dále mluvit: úcta před skuteč-nými výtvory ducha.
(Od toho všeho jsme dnes na hony vzdáleni. Mluví se u nás o akademickém proletariátu. Rozumí se tím masa duševních pracovníků, pro které není zaměstnání. V tom je obsaženo mínění, že tento proletariát bude odstraněn, budou-li této mase vytvořena pracovní místa. Aka-demický proletariát však vládne v docela jiném smyslu. Je nutno bez přehánění říci: ke .špičkovému vědeckému výkonu' – abychom použili tohoto hrůzného slovního spojení – už dnes dávno není zapotřebí aristokracie ducha. Také ti, a právě ti, kteří jsou už dávno zaopatřeni, jsou už dávno proletáři, poněvadž si ve své neschopnosti být aristokraty libují. Nemají totiž smysl pro nejvyšší výšiny ducha – což je boj -, ani [83] vnitřní sílu chopit se vlády.)
Pouze když budeme opravdu nemnozí, procitne smysl pro velikost, a jen tehdy se budeme schopni divit. Údiv je však překonání samozřejmého.
(7197, Aristotelova Metafyzika IX, 1-3, př. I.Chvatík, Praha 2001, str. 69.)

Klaus Schaller (2010)

... V roce 1975 řekl Patočka na jednom oficiálně nepovoleném semináři: „Duchovní člověk není samozřejmě v běžném smyslu slova politik ... není stranou v rozepři ... ale je zase jiným způsobem politický, samozřejmě, a nemůže nebýt, protože vrhá v tvář téhle společnosti a tomu, co kolem sebe nalézá, právě tu nesamozřejmost skutečnosti.“ Konflikt s vládnoucí mocí byl nevyhnutelný. Patočka stejně jako Komenský požadují ve své filosofii humánní odpovědnost politiky a vědy, aniž se přitom stali dogmatickými. Proti materialismu klade „duchovní život“. Ducha při tom nechápe v návaznosti na idealistickou tradici jako nějaký vyšší Superprincip bytí. Duch je u něho chápán jako angažovanost člověka ve světě, kde se mu, solidárně s postiženými, zakoušením problematičnosti daného otevírají oči pro nový život, život v pravdě. V takové „pravdě“ člověk pojímá sám sebe nově a zakouší se jako bytost, jež je oprávněna a povinna ve svém jednání tuto pravdu hájit.
(Klaus Schaller, Vzpomínky na Jana Patočku, in: Patočka, Korespondence s komeniology II, Sebr. spisy sv. 22, Praha 20121, str. 334.)

Jan Patočka (1970)

Reflexe je podstatně dialektická, to znamená: aby se dostala k stanovisku nad přírodou, nesmí se postavit do pozice ryzí oddělenosti, ryzího spočívání v sobě samé, v říši naprosté imanence. Neexistuje pozice ducha nad světem, která by zároveň nebyla pozicí ve světě. V duchu samotném je vždy již obsazen svět, duch se nemůže definovat sám sebou, toliko vztahováním k němu, k jeho podstatným částečným strukturák, toliko inkarnací do nich a uchopováním vlastních možností tak vytvořených se stává sám sebou: cesta ducha je cesta přes svět k sobě.
(Přirozený svět v meditaci ..., in: 6006, Přirozený svět jako ..., Praha 1970,
str. 168.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Staří Řekové poměrně důkladně rozlišovali mezi rozumem (myslí, νους) a duchem (duší, πνευμα); od té doby ovšem došlo k mnoha navzájem odlišným reinterpretacím. Už u prvních křesťanů a křesťanských myslitelů se slovu πνευμα dostalo – podle Patočky pod vlivem orfických mythologémat – jakéhosi „magicky-kouzelného přídechu“. Přesto má Patočka za to, že nepochybně odlišné hebrejské slovo Ruach „jak původním významem, tak významovým vývojem není daleko původního smyslu řeckého πνευμα“ (3,1, s. 23). Po mém soudu má řecké slovo νους význam těsně spjatý s myšlením, tj. tak, že myšlení může být rozumné (podle rozumu) nebo nerozumné (proti rozumu); samo myšlení tedy předchází, je dřívější, prvotnější než rozum či rozumnost. Naproti tomu hebrejské „ruach“ (nebo novozákonní πνευμα pod vlivem ruach) je prvotnější než myšlení, už proto, že je prvotnější než život, je zdrojem či původcem života. „Duch“ pracuje tedy i tam, kde není po ruce myšlení, nikoli pouze s pomocí či prostřednictvím mysli, nýbrž i bez přítomnosti myšlení; duch je prvotnější než mysl a myšlení, je pro mysl a myšlení dokonce předpokladem, možná přímo jejich původcem (byť nikoliv automatickým, samozřejmým). Důležité je ovšem zejména to, že ani tam, kde je – nutně – mysl umožněna a dokonce vyvolána a „pověřena“ duchem jako zdrojem, ještě zdaleka není zaručena ani garantována její platnost, správnost, oprávněnost jejích závěrů apod. Duch (ani duše) není příčinou myšlení, ba ani jen správného myšlení; správné myšlení není následkem působení ducha ! Proto ve světě mysli (a myšlení) neplatí kauzalita, nýbrž usilovné přibližování k tomu, co je správné a pravé. – V tom se tedy liším od Patočky, který – snad pod Nietzschovým vlivem, ale nejen pod ním – tuto „dvojici principů řeckého života“ chápal jako dvojici „principu předmětného zírání a nadpředmětného enthusiasmu“ (dtto, str. 23).
(Písek, 150118-3.)