Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1950)

Existenci ve smyslu Kierkegaardově nyní existenciální ontologie sice přijímá za východisko, ale zároveň přetváří její pojem radikálním způsobem. Kierkegaard zdůrazňuje, že existujícímu mysliteli je o sebe sama, že v této nekonečné starosti se však teprve odhaluje vlastní podstata, vlastní jsoucno. Heidegger místo této ontické otázky po pravé vlastní bytosti dosazuje ontologický problém, otázku po bytí; spojuje, mohlo by se říci, Husserla s Kierkegaardem. Kierkegaard vedle objektivní pravdy postavil pravdu existence; Heidegger pravdu existence pojme jako pravdu ontologickou, jako transcensus mimo oblast všeho jsoucího, tak, jak Husserl jej rýsoval ve svém pojmu /195/ fenomenologické redukce. To, oč člověku „běží“, není jeho soukromé jsoucno, jeho privátní „existence“, nýbrž oč jde s člověkem a v člověku, je bytí .
(Věčnost a dějinnost, in: 7630, Péče o duši – I, Praha 1996, s. 194-5.)

Gabriel Marcel (1968)

Myslím, že tehdy se mi ukázalo to, co nazývám nepochybným charakterem existence. Je to ono vědomí nemožnosti redukovat existenci na co/15/koli jiného a dokonce ji zpochybnit. To znamená, že jsem nikdy nemohl pochopit otázku, kterou vznesli někteří filosofové, pravděpodobně Schelling a v nedávné době Heidegger, otázku, která spočívá v tom, že se řekne: jak je možné, že něco existuje, že je možná existence? Už tehdy má odpověď zněla: tato otázka nemá skutečně žádný smysl, protože předpokládá možnost, která nám není dána, totiž nějakým způsobem abstrahovat od naší existence, postavit se k ní zvenčí, abychom se na ni mohli dívat. Jenže to, nač se můžeme dívat, jsou objekty, je to všechno, co má povahu objektů; ale právě existence není ničím takovým, existence je tím, co předchází. Když ostatně mluvím o prioritě existence, neříkám priorita existence ve vztahu k esenci, k tomu se patrně budeme muset vrátit, až budeme hovořit o sartrovském existencialismu, pro mě však bylo velmi důležité tvrzení, že existence je nejen daná, ale – patrně je to třeba říci způsobem poněkud paradoxnějším: dávající, to znamená, že je dokonce podmínkou jakéhokoli myšlení – a tady se samozřejmě stavím zcela mimo tradiční idealismus.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 14-15.)

A. Halder – M. Müller (1988)

Existenz (von. lat. existere = hervotreten, zum Vorschein kommen) nedeutet in der Scholastik das ↑Dasein eines Dinges im Gegensatz zu seinem Soseins (Essenz), das Vorhandensein des aus seinen Gründen in den Selbststand herausgetretenen Seienden; allg. die Aktualisierung eines jeden „Wesens“ überhaupt. – In der↑Existenzphilosophie ist, durch Kierkegaard vorbereitet, E. die dem menschlichen „Dasein“ eigentümliche Vollzugsweise. Anderes Seiendes ist demgegenüber nor „vorhanden“. So bezeichnet E. bei Heidegger als „Ek-sistenz“ das Hinausstehen des Menschen in die Offenheit des Seins, das „ekstatische“ Innestehen in der Wahrheit des Seins.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)

Karl Jaspers (1962)

1) Existenz ist nicht Sosein, sondern Seinkönnen, das heiβt: ich bin nicht Existenz, sondern mögliche Existenz.
Existenz steht ständig in der Wahl, zu sein oder nicht zu sein. Ich bin nur im Ernst des Entschlusses. Ich bin nicht nur da, nicht nur der Punkt eines Bewuβtseins überhaupt, nicht nur der Ort geistiger Schöpfungen, sondern in diesen allen kann ich ich selbst oder in ihnen verloren sein.
2) Schon das Bewuβtsein ist das Dreisein: das Subjekt des „ich denke“ ist auf Gegenstände gerichtet und ist darin auf sich selbst bezogen in Selbstbewutsein.
In dieser Struktur liegt existentiell eine tiefere: Existenz ist das Selbst, das sich zu sich selbst verhält und darin sich auf die Macht bezogen weiβ, durch die es gesetzt ist (Kierkegaard).
Sie ist Freiheit (nicht die Freiheit der Willkür des Daseins, nicht das Einstimmen in die Richtigkeit des Bewuβtseins überhaupt, nich die in Ordnungen des Geistes schaffende Phantasie) auf eine unfaβliche Weise: sie ist Fraiheit, die nicht nur durch sich selbst ist, sondern die sich ausbleiben kann. Sie ist Freiheit nicht ohne die Transzendenz, durch die sie sich geschenkt weiβ.
Der Ort der Transzendenz oder die Transzendenz selbst ist das Allumgreifende und als solches Verborgene, das für Existenz und allein für Existenz in der Erfahrung ihrer Freiheit Wirklichkeit ist. Existenz ist nicht ohne Transzendenz. Dies ist gleichsam die Struktur der Existenz, abgesehen davon wie Transzendenz im Raum des Bewuβseins überhaupt und des Geistes auch immer vorgestellt und gedacht wird.
3) Existenz ist als der je Einzelne, als dies selbst, unvertretbar und unersetzbar.
In den Kategorien „das Allgemeine und das Individuum“ scheint die Existenz als das Individuum bestimmt. In den Kategorien „Wesen und Wirklichkeit“ (essentia und existentia) scheint die Existenz als Wirklichkeit bestimmt. In diese Kategorien aber ist der Sinn der Einzigkeit und Unvertretbarkeit hineinzunehmen.
Das geschieht nicht, wenn ...
(3333, Der philosophische Glaube angesichts der Offenbarung, Piper, München 1963, S. 118.)

Ladislav Hejdánek (2014)

V jakém smyslu lze termínů „existovat“ a „existence“ užít v širším rozsahu, než je běžné u filosofů existence a fenomenologů (kteří omezují takové užití na existenci „lidskou“)? Vzhledem k tomu, že v našem pohledu jsou všechna pravá jsoucna pověřena až nucena „vykonávat“ své „bytí“ a tím v celém průběhu svého událostného dění být s to se byť nepatrně vyhnout setrvačnému opakování téhož (a tím se jakoby dopustit „nepřesnosti“) a dát tak průchod vzniku něčeho nového, je zásadně třeba připustit užití těchto termínů v případech všech pravých, tj. vnitřně integrovaných jsoucen-událostí. Pochopitelně je vždycky vysoce potřebné upozornit, že se tu už velmi vzdalujeme stále ještě doznívajícímu zvyku chápat „existenci“ jako pouhý výskyt, tj. časoprostorové zařazení „věcí“ mezi další podobně se vyskytující „věci“.
(Písek, 140416-2.)