Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Barth (1940)

In seinem Wohlgefallen ist Gott Gott unter uns und für uns: in dem ganz allein von ihm ausgehenden und vollzogenen Übergriff, in welchem er sich zu dem Unsrigen macht. In seinem Wohlgefallen ist er uns offen /81/ in der Offenheit, in der er sich selbst offen ist. Sein Wohlgefallen ist die Wahrheit, durch die wir die Wahrheit erkennen. Sein Wohlgefallen also ist Gottes Erkennbarkeit. In ihm ruht die undialektische Gewißheit des Vollzuges wirklicher Gotteserkenntnis. Immer wenn wir durch die Dialektik von Gewißheit und Ungewißheit, die in diesem Geschehen unser Teil ist, wirklich beunruhigt, wirklich zum Ausblick nach der anderen Seite dieses Geschehens aufgerufen und genötigt sind, immer stehen wir dann vor dem Wohlgefallen, das die göttliche Seite dieses Geschehens ist, in dem die Entscheidung über Gottes Erkennbarkeit vor und jenseits der Entscheidung unseres Glaubens und Erkennens schon gefallen ist: nicht nur in einem uns vielleicht verschlossenen Sein und Wesen Gottes selbst, sondern kraft jenes Übergriffes gefallen auch unter uns und für uns, so das die Wahrheit des Seins und Wesens Gottes in ihrer ganzen göttlichen Gewißheit greifbar und wirklich vor uns steht und also wirklich für uns zu haben ist. Nicht ohne daß jene Dialektik unser Teil wäre und bliebe, aber wiederum nicht so, als ob wir jener Dialektik verfallen wären und blieben, sondern so, daß jene Dialektik von der Seite des Geschehens her, die Gottes Teil ist, überhöht und beherrscht ist, so daß inmitten des Gewinnens und Verlierens, Wiedergewinnens und Wiederverlierens, als das das Geschehen unserer Gotteserkenntnis sich uns darstellt, die Wahrheit Gottes selbst als die faktisch überlegene Macht auf dem Plan ist: so, daß wir in jenem Auf und Nieder nicht verloren, sondern gehalten sind – gehalten, wie man durch Gottes Barmherzigkeit gehalten ist, aber gerade so nun auch wirklich gehalten. (…) Gottes Sein und Wesen erschöpft sich nicht in dem Übergriff, in welchem er unter uns und für uns Gott ist, seine Wahrheit also nicht in der Wahrheit seiner Gnade und Barmherzigkeit. Gott ist aber – was immer er auch sonst sei – auch ganz und gar das Wohlgefallen seiner Gnade und Barmherzigkeit. Er ist jedenfalls in seiner Offenbarung, er ist in Jesus Christus ganz und gar gerade das. Und darum ist es nicht nur berechtigt, sondern notwendig, daß wir sein ganzes Sein und Wesen verstehen als zusammengefaßt und geordnet in seinem Wohlgefallen. So und nicht anders ist er uns zugewendet. Wir haben keinen Weg, uns der Erkennbarkeit Gottes und also der Gewißheit unserer Gotteserkenntnis zu versichern, der an der Gnade und Barmherzigkeit des göttlichen Wohl/82/gefallens vorbeiführen würde. Wir haben keine Vollmacht, uns dabei an etwas Anderes zu halten, als an den von Gott her geschehenen und geschehenden Übergriff. Würde die unserer Erkenntnis Gottes zugrunde liegende göttliche Bereitschaft nicht als das Geheimnis des göttlichen Wohlgefallens verstanden, könnten wir auch nur einen Augenblick aussetzen mit dem Dank, der Gott dafür gebührt, daß er so majestätisch an uns handelt, indem uns seine Wahrheit offenbar wird, dann würde sie gar nicht verstanden. – … (6274, Kirchl.Dogm., Theol.Verlag Zürich, 1986, II/1, § 26, S. 80-82.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Geometrické (event. obecně matematické) myšlenkové „modely“ („předměty“) se vyznačují tím, že 1) mají pouze „vnějšek“, navíc jen myšlený), ale žádné „nitro“, 2) neposkytují proto ani náznak vnitřního sjednocení, jsou jen „poskládány“ (myslícím subjektem) a jako „jednotné“ musí být udržovány tím myslícím „vnějším“ subjektem, 3) nemají žádné „okolí“ ani „prostředí“ (pokud jim je myslící subjekt nedá, třeba že vedle nich jakoby umístí další, podobné nebo nepodobné, eventuelně je v další dimenzi poskládá ve vyšší útvary, ale opět bez vlastní integrace, např. v kvádr nebo válec, atd.), 4) nemají žádný (přímý) vztah k jiným podobným ani nepodobným útvarům (leč přes vnějšího stavitele, tedy nějaký jim vnější subjekt, 5) nemnoží se, ale mohou být (zvnějšku) množeny, „multiplikovány“, 6) nelze je „smyslově vnímat“.
(Písek, 120702-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Pro pochopení povahy „myšlení“ jako lidské aktivity je zásadně důležité respektovat schopnost myšlenkově konstruovat různé „modely“, které na jedné straně nemusí být ničím pro myšlení předem daným (jakkoli, ani jako vzor k napodobení), ale které nejsou ani součástí či složkou myšlení jako aktivity (tj. jako průběhu). (Mluvíme o tzv. intencionálních modelech a o intenci jako o charakteristickém, specifickém rysu pojmového myšlení, ale musíme pamatovat, že intencionalita zásadně i historicky předchází pojmovosti.) Historicky nejstaršími pojmově konstituovanými modely byly geometrické obrazce a čísla; na další rozvoj filosofického myšlení měla mimořádný vliv okolnost, že zároveň s filosofií vznikla (byla ustavena) také geometrie (a vůbec matematika), a to nadlouho jako jediná disciplína, z filosofie neodvozená. Tím větší ovšem byl vliv „geometrie“ a „geometrického myšlení“ na myšlení filosofické. Mám za to, že právě tento vliv je možno považovat za hlavní a rozhodující pro vznik a rozvíjení myšlení metafyzického. Odhlédneme-li od knihovnické a tedy zcela formální povahy původního označení toho, co je zařazeno „za Fysikou“ (čili vedle Fysiky, čímž se mínila Aristotelova kniha tés fysikés akroasis) a zůstaneme-li u respektu k předfilosofickým kořenům slova fysis, můžeme odtud odvodit význam slova „metafyzika“ resp. „metafyzické myšlení“ asi takto: je to takový způsob myšlení, který odhlíží od proměnlivosti toho, co se rodí a roste (a posléze hyne), a co se naopak soustřeďuje na to, co „zůstává“ ve všech proměnách bez proměny, tedy stále stejné. A pochopitelně toto stále stejné je považováno za rozhodující, přestože na nic takto stále stejného nelze přímo poukázat jako na fenomén. Je tedy nutno ono „stále stejné“ nějak myšlenkově modelovat, a tento způsob modelování můžeme charakterizovat jako „zpředmětňování“, tj. redukci proměnlivosti na tzv. substrát, který sice nutně změn nese, ale sám zůstává bez proměny. A to je právě charakteristické také pro stále mocnější „matematizaci“ nejen technických prostředků a výkonů, ale také a zejména věd, nejprve přírodních a pak i dalších. Uvedená svázanost metafyzického myšlení s myšlenkovou prací s intencionálními modely, které byly (a jsou) zbavena nejen individuálnosti (jedinečnosti), ale vůbec každé lokalizace a temporalizace (a tím i vnitřních, „autochtonních“ vztahů k jiným takovým modelům, např. vzájemné reaktibility apod.) představuje mocnou výzvu k otevírání možností nových typů myšlenkového modelování, které budou schopny modelovat nejen kontinuální procesy, ale skutečné události.
(Písek, 130408-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Naše myšlenky, a vlastně už každé naše k něčemu zaměřené akty (výkony) vědomí, jsou jen zdánlivě (pro nás) zaměřeny přímo na ono „něco“, zejména když jde o „něco“ smyslově nějak vnímatelného, registrovatelného. Tak jako pojmenování (ve své předmětné podobě, tj. jako zvuk nebo několik znaků-písmen apod.) samo o sobě ještě nemůže jednoznačně mířit k pojmenovanému (ale musíme správně vědět, znát, k čemu toto pojmenování máme vědomě vztáhnout), tak ani myšlenka (resp. vědomý akt) se neobejde bez jakéhosi zprostředkujícího činitele, který jednak naši soustředěnost na ono „něco“ do jisté míry upřesní. Je tu však významný rozdíl: zatímco smyslové dojmy či vněmy musíme nějak upravovat, upřesňovat a vůbec strukturovat dalšími akty vědomí a myšlení, upřesňovat samu myšlenku nemůžeme zase jen další myšlenkou, ale musíme si vytvořit jakýsi zvláštní „útvar“, který není součástí ani složkou ani původní, ani žádné další myšlenky, nýbrž je čímsi sice na našich vědomých resp. myšlenkových aktech závislým, ale přece jenom do značné (někdy velmi značné) míry také samostatným, takřka svébytným. Už první filosofové se s tím setkali, uvědomovali si to a pokoušeli se to nějak interpretovat (zejména když šlo o geometrické útvary a vztahy, nebo také o čísla a jejich vztahy). Byli tím natolik překvapeni, udiveni a zaujati, že těmto zvláštním útvarům začali někdy připisovat i jakousi nejen částečnou samostatnost a svébytnost, nýbrž dokonce přímo tu základní, „pravou“ skutečnost; odtud pak již nebylo daleko k platónským „ideám“ jako „vzorům“ skutečností druhotných, odvozených a pomíjejících. To už pochopitelně dnes držet nelze, ale už odedávna se stalo čímsi nepochybným, že navzdory tomu, že třeba čísla nebo trojúhelníky a jiné útvary obvykle nepovažujeme za samostatné skutečnosti, pracujeme s nimi přesto velmi podobným způsobem, jako kdyby to skutečnosti opravdu byly – zkoumáme je, studujeme jejich povahu, sledujeme někdy až do velké hloubky jejich vzájemné vztahy a souvislosti atd. Ovšem nejzávažnější vlastností – přinejmenším některých – takových myšlenkových „modelů“ či „konstrukcí“ je jejich „aplikovatelnost“ na skutečnosti opravdové, přesněji „předmětné“ resp. na jejich předmětnou stránku. To právě rozpoznali již někteří myslitelé v řeckém starověku (Pythagoras prý mluvil o tom, že „číslu se podobá všechno“, Iamblichos, Život Pythagorův 162 aj.; též zl. 58 B 2 z Aristoxena u Stobaia; apod.). V dalším vývoji to přineslo obrovský rozmach nejrůznějších kvantifikací, ale to rozhodně není jediný plod myšlenkové práce s takovými i jinými myšlenkovými konstrukty či modely, kterým se od doby Brentanovy a zejména Husserlovy říká „intencionální“.
(Písek, 130904-3.)