Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ludwig Wittgenstein (1937-44)

25. Vor allem ist zu bemerken, daß wir das überhaupt fragen, was darauf deutet, daß die Antwort nicht auf der Hand liegt.
Und ferner, wenn man die Frage rasch beantworten will, gleitet man leicht aus. Es ist hier ähnlich wie mit der Frage, welche Erfahrung uns zeigt, da unser Raum dreidimensional ist.
(5981, Bemerkungen über die Grundlagen der Mathematik, Werkausgabe Bd. 6, Suhrkamp 1984, S. 132.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Chápu problém jako něco, čemu jsem já nebo někdo jiný dal určitou podobu, abych se mohl myšlenkově utkat s neznámým: je to na jedné straně štít, kterým se bráním před neznámým (o němž ovšem něco vím), ale zároveň prizma, jímž jsem schopen alespoň zčásti resp. po některých stránkách či aspektech předběžně porozumět tomu, čeho řádné porozumění se mi jeví jako potřebné nebo i naprosto nezbytné. Každý problém je tedy zároveň naléhavou výzvou, ale zároveň už prvním krokem nejen k jejímu zaslechnutí a pochopení, ale také k takové odpovědi (reakci), která by představovala již přinejmenším počáteční pokus o řešení toho, co v oné výzvě zůstává i po jejím pochopení „nedaného“, nýbrž nadále otevřeného a k něčemu dalšímu ukazujícího. Problém je v tomto smyslu vždycky něčím „skutečným“, i když je „přítomen“ jen díky naší subjektivitě. (Konec konců to lze ukázat i na problémech matematických, které mohou být „skutečností“ i pro celé generace matematiků, a přesto zůstávat dlouho nevyřešeny.) Přesně vzato je každý problém čímsi integrovaným, určitým, i když jeho význam a platnost může být omezena resp. vymezena určitým kontextem (který nemusí být „reálný“ a dokonce nemusí mít nutně ani přímý vztah k tzv. reálnému světu). Problém tedy nemůžeme považovat za intencionální „předmět“, neboť má svou „nepředmětnou“ stránku, která musí (má) být uskutečňována (a tím také zpředmětňována) postupně dál až posléze k nějakému „řešení“ (které ovšem otevře nové výhledy k částečně neznámému a tím či oním problematickému, tudíž k nějakým dalším problémům). Proto každé myšlenkové ustavení a uchopení problému musí počítat s onou otevřeností a de facto „nepředmětností“, která nesmí být redukována jen na to, co je jím samým míněno a na co se on sám zaměřuje (resp. je zaměřen, zaměřován), nýbrž která je jeho vlastní nepředmětností, tj. jeho vlastní nepředmětnou stránkou.
(Písek, 081226-1.)

Karl Barth (1962)

Záměrem těchto přednášek není uvádět do světa těchto mnohých teologií s jejich mnohými bohy historickým srovnáváním nebo kritickým spekulováním, abychom pak zaujali stanovisko ovšemže ve jménu a ve prospěch jedné z nich proti všem ostatním, či všecky ostatní jí podřizovali a k ní přiřazovali. … Jedno mají všechny ty teologie společné a už to vrhá příznačné světlo na bohy, k nimž se obracejí, – že se totiž každá z nich považuje a vydává, ne-li za jedině správnou, tedy aspoň za nej/179/lepší, poněvadž za nejsprávnější ze všech. Před účastí na této soutěži nás varuje už bajka o třech prstenech, – aniž bychom … Nejlepší či dokonce jediná správná teologie nejvyššího či dokonce jednoho jedině pravého a skutečného Boha by tím prostě musela a – v tom měl Lessing zásadně pravdu – musela by se v dokazování ducha a síly jako taková osvědčit. Ale už tím, že by uplatňovala a proklamovala nárok, že je jedinou správnou teologií, prozradila by, že jí není.
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, L. Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 178-79.)

Ladislav Hejdánek (2002)

Heidegger hned na začátku svého spisu „Bytí a čas“ upozorňuje (č.23) na to, že tázání je chování, že „vypracovat otázku po bytí totiž znamená učinit průhledným jisté jsoucno – totiž to, které se táže – v jeho bytí. Kladení této otázky je jakožto modus bytí jistého jsoucna samo bytostně určeno tím, po čem se ptá – totiž bytím.“. Pokud vezmeme vážně jen to, co tu bylo řečeno (ocitováno), musíme se tázat také po rozdílu modu bytí „jistého jsoucna A“, které se táže po bytí jakožto jsoucnu, a modu bytí jiného „jistého jsoucna B“, které si již uvědomuje, že po bytí se nemůže tázat jako po nějakém jsoucnu, nýbrž jako po tom, co jsoucnem není. Je-li tázání chování, a má-li chování významný vliv na toho, kdo se tak chová, znamená to, že způsob tázání má významný vliv na samo bytí „jistého jsoucna“ – tedy nejen na jeho „pobyt“ (což by bylo více nasnadě). – Tázat se po něčem znamená ovšem, že to, po čem se tážeme, známe jen zčásti, ne však úplně; to je přece to, nač upozorňoval již Sókratés. To, k čemu se vztahuje naše tázání, nemůže být proto jednoznačně a definitivně určeno způsobem našeho tázání; na druhé straně způsob tázání může mít fatální důsledky, jestliže soustřeďuje svou pozornost a své zkoumání nesprávným směrem, nebo nestavuje-li parametry svého pátrání tak, že to, nač se táže, mu proklouzne mezi prsty. Řekneme-li to s ohledem na „bytí“ jinak, může se stát, že tázání po „bytí“ se s bytím mine, protože se táže po bytí jakožto jsoucnu – zatímco bytí jsoucnem není a ani nemůže být. Abychom tuto možnost mohli řádně uvážit a rozebrat, museli bychom se pustit do pečlivého rozboru rozdílu mezi soustředěností našeho tázání (a vůbec myšlení) na jsoucno (jsoucna) na jedné straně a mezi soustředěností na bytí. A to znamená také nezbytnou analýzu rozdílu mezi jsoucnem a bytím jakožto tím, nač se soustřeďuje, nač se tážeme, o čem uvažujeme. A ovšem také na ještě nezbytnější analýzu rozdílu mezi nějakým „jistým jsoucnem“ (a třeba i jiným než lidským) a pojmem či pojetím jsoucna, jakož i rozdílu mezi bytím a pojetím bytí. Právě v tomto druhém případě není zcela jasné, proč – podle Heideggera – není možno bytí chápat onticky, nýbrž ontologicky. (Praha, 021101-1.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Chceme-li blíže zkoumat povahu a vnitřní organizovanost otázky (a vůbec tázání), musíme se především vystříhat toho, že ze zkoumané „otázky“ uděláme pouze něco jako „věc“, jako izolovaný „předmět“. Právě naopak je třeba vždy vycházet z dynamiky situace tázání, tedy se zaměřením na tázání jako děj, jako výkon, akt, událost, která má svůj subjekt a svůj kontext. Otázka má tedy nutně svůj subjekt, tj. toho, kdo se táže, a ten je od ní neoddělitelný; otázka bez tážícího se subjektu je nemyslitelná. Pak tu je akt tázání jakožto myslivý, myšlenkový výkon; jakožto myšlená se však otázka k něčemu vztahuje, k něčemu míří, někam je zaměřena (intencionálně). Intencionálním předmětem však může být jen něco předmětně mínitelného; toto míněné je (může být) předpokladem tázání, ale rozhodně není ještě tázáním samým. To, nač se tážeme a co nevíme, nemůžeme předmětně mínit, protože pak by to už bylo míněno jako „něco“, byť třeba jen obrysově. Skutečné tázání však nemůže předem předpokládat ani obrysově ono otázkou míněné. (V takovém případě by šlo o otázku nepravou resp. nevlastní, jako např. tážeme-li se, zda předmět, který vidíme, je skutečně zlatý. V takovém případě víme, co to znamená zlatý, a víme také (dostatečně pro danou potřebu), co je onen předmět, neboť se netážeme, co to je, nýbrž jen je-li to ze zlata.) Jinak řečeno, to, nač se tážeme, musíme mínit jinak než předmětně, tedy ne-předmětně. A to i tenkrát, když se nakonec ukáže, že výsledek, tj. zodpovědění otázky, může být míněno v rámci skutečností předmětných, tedy předmětně. Nejčastější chybou je předčasné usouzení, že tomu právě tak bude, tj. že i odpověď na otázku zůstane platná právě předmětně. Tak to předpokládají zejména otázky kladené vědami, hlavně přírodními vědami; ale právě v tom spočívá omezenost (přírodo)vědeckého tázání. (Písek, 030726-2.)