Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Barth (1959)

… Das ist unter diesem Aspekt die nicht hoch genug zu schätzende Befreiung, die ihm widerfährt.
Sie widerfährt ihm (2) als seine Rettung aus dem Ozean der sich ihm scheinbar in unbegrenzter Zahl anbietenden Möglichkeiten durch seine Versetzung auf den Boden der Wirklichkeit des Einen Notwendigen, die als solche auch seine einzige Möglichkeit ist. Es handelt sich tatsächlich um eine Errettung. Denn jener Ozean wäre des Menschen sicherer Untergang. Der Christ als solcher wird aus diesem Untergang errettet. Mit der Horizontlosigkeit, Kontur- und Gestaltlosigkeit eines nach allen Seiten geöffneten, allen Winden preisgegebenen und so der Auflösung und Zerstreuung verfallenen Daseins, mit dem Stolz und mit der Kläglichkeit eines uferlosen Meinens, Denkens und Strebens ist es für den Christen vorbei.
(6609, Die kirchliche Dogmatik, IV, 3, § 71, S. 762.)

Karl Barth (1962)

… Teologie odpovídá na Slovo, jež Bůh promluvil, mluví a chce znovu mluvit v dějinném příběhu Izraele, který se naplnil dějinným příběhem Ježíše Krista – nebo v obrácené formulaci: které Bůh promluvil, ještě promlouvá a opět chce promluvit v dějinném příběhu či události Ježíše Krista, v níž docházejí cíle dějiny Izraele. … Slovo boží není tedy zjevení ideje takové smlouvy a styku. Je Logos těchto dějin a tedy Logos, Slovo Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, který je Otcem Ježíše Krista. Řeč těchto dějin, toto Slovo má evangelická teologie vždy nově slyšet, nově chápat, dávat mu vždy nově promlouvat. – Pokusíme se v nutné stručnosti naznačit, co tyto dějiny vypovídají. /189/
Vyprávějí nejprve o jednom Bohu, který z jedné lidské kmenové pospolitosti – pro příklad celému lidstvu – vytvoří svůj lid tím, že na ní pracuje a mluví k ní jako její Bůh, že s ní zachází a rozmlouvá jako se svým lidem. Jahve: „Jsem, který budu“; nebo „Budu ten, který jsem“, nebo „Budu ten, který budu“; tak se tento Bůh jmenuje. …
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, Luděk Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 188-89.)

Ladislav Hejdánek (2002)

Hlavním nejen metodickým, ale přímo strategickým problémem při zkoumání povahy „pravdy“ je nevhodnost běžného způsobu, který objevili či vynalezli staří Řekové a který nadlouho zatížil celou evropskou tradici nejen filosofického, ale i veškerého vědeckého myšlení. Vynález pojmů a pojmovosti, jak se překvapivě vtiskl do myšlení nejstarších řeckých filosofů, sebou přinesl důsledek, který se velmi brzo jevil jako naprostá samozřejmost: chceme-li něco pečlivě a se vší důkladností zkoumat, musíme nejprve přesně stanovit, co je právě to, co chceme zkoumat, tedy onen předmět našeho zkoumání. Aniž to bylo na počátku programově vyhlášeno, ba aniž si to většina myslitelů dokonce ještě i dlouho potom vůbec uvědomovala, stál a dodnes stojí tento myšlenkový přístup a postup na skrytém předpokladu, který můžeme předběžně (než se pokusíme vše upřesnit) pojmenovat jako „metafyzický“. Metafyzičnost tu měla ovšem svůj jakoby mimofilosofický kořen a zdroj v tom, že se předpokládaly poměry, platné v geometrii, za univerzálně závazné: pravoúhlý trojúhelník lze naprosto přesně vymezit za předpokladu, že víme, co to je trojúhelník a co to je pravý úhel. Pokud to vskutku víme, tj. nahlížíme, je nám naprosto jasné, že trojúhelník nemůže mít víc pravých úhlů než právě jen jeden. (Písek, 020113-1.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Nějak jsme se všichni naučili rozmlouvat a myslet, ale ani dost dobře nevíme, jak jsme se to naučili, ani jak to vlastně děláme – ono se zdá, že to funguje jakoby samo. Ale jednu věc víme, totiž že to můžeme ovlivňovat svými rozhodnutími, ale také svou kontrolní aktivitou (ovšemže rovněž myšlenkovou). Když se rozhodneme hrát třeba se soupeřem šachy, do značné míry jsme schopni odfiltrovat různé rušivé momenty, přicházející z okolí (pokud nejsou příliš mocné); podobně když hledáme na louce určitou rostlinu, nebereme v úvahu mnohé věci kolem a soustředíme se právě na tu rostlinu, kterou hledáme. To jsou ovšem jen příklady; mnohdy je naše myšlenkové sebe.ovládání mnohem složitější. A v těch nejdůležitějších případech, o které nám jde, už nic nejde „jakoby samo“, ale všechno se musíme učit a leccos musíme sami vymýšlet. Takže v onom sebe-ovládání v myšlenkových aktivitách jsou možné, ale také nutné vynálezy. Jedním z takových světodějných vynálezů byly ve starém Řecku pojmy a pojmovost. Ten vynález spočívá v tom, že si v myšlení navykneme vsouvat (vkládat) mezi svou „myšlenku myslící“, tj. svůj myšlenkový výkon, a mezi to, co je tím „myšleným“, k němuž se naše myšlenkový akt vztahuje a odnáší, ještě určitou novinku, která má jakýsi zprostředkující charakter, ale která je sama poněkud hybná, proměnlivá, nikoli nehybná a neměnná, protože jejím úkolem je funkčně naše myšlenkové akty vylepšit (a to ovšem musí v každém jednotlivém případě dělat s ohledem na to, co je myšleno). To, co teď bylo řečeno, je ovšem jen první přiblížení, a to je jistě zjednodušující. Pojmy jsou v jistém smyslu „prostředky“, „instrumenty“, ale zároveň jsou naprosto neoddělitelné od jistého „prostředí“. Toto prostředí k nim nutně patří, a starým Řekům připadalo jako důležitější mluvit o něm a ne o nějakých „prostředcích“. Tím „prostředím“ byla celá oblast či rovina myšlení pojmově restrukturovaného, a Řekové o něm mluvili jako o LOGU. Jiného slova neměli, ale toto slovo mělo velmi mnoho významů, takže v různých souvislostech je pro nás nutné je překládat různými slovy jiného jazyka. Potíže s tím spojené, zhoršené tím, že jsme si stále více zvykali na technomorfní myšlení (které proniklo nejen do věd, ale i do obecného povědomí či způsobu uvažování), představují značnou překážku pro správné rozpoznání, oč vlastně v pojmovosti a v užívání pojmů jde. (Písek, 030719-1.)

Ladislav Hejdánek (1994)

Budeme-li filosofii přísně rozpoznávat teprve tam, kde lze doložit pojmovost (práci s pojmy a s jejich komplexnějšími strukturami), budeme mít možnost zdůvodněně rozlišovat mezi různými předpojmovými myšlenkami, jež mohou být shrnuty pod název „moudrosti“, a uvarujeme se potom takových nesmyslů jako nluvení o filosofii (nebo dokonce metafyzice) u starých Sumerů, v počátcích buddhismu nebo staročínských tradic apod., a v neposlední řadě také o filosofii (a theologii) např. ve Starém zákoně resp. ve starohebrejské tradici (a ovšem budeme pak mít také vybudován předpoklad pro sledování proměny myšlení ve starém Řecku z předpojmovosti do forem pojmových až po skutečnou filosofii). Když budeme z této perspektivy zkoumat, jak bylo v evropské myšlenkové kultuře vtahováno do filosofických (tj. původně neřeckých) kontextů nejedno téma nefilosofické a předfilosofické, protože křesťané byli nuceni „vydávat svědectví“ o své víře (která byla objevena v neřecké tradici) jedinou tehdy dostupnou intelektuální formou, totiž řeckou, budeme tak mít příležitost nejen odhalit některé spojitosti dosud nám unikající, ale také vypracovat snad i vylepšenou metodologii filosofické interpretace nejrůznějších témat a „pojetí“ sice předfilosofických, ale s větší nebo menší úspěšností a účinností filosoficky interpretovatelných. Praha, 940226-1.)