Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1919)

Slovo mluvené a slovo psané vždycky se rozcházelo a bude se vždycky rozcházeti; jest tu jedno označení pro dvojí věc zcela různou. Mluvené slovo jest dorozumívací prostředek, psané slovo bylo a jest pomník. Mluví se pro vteřinu a z potřeby vteřiny, ale píše se pro věk. Mluví se do vzduchu, ale ryje se rydlem do kovové desky, teše se do stěny skalní. Obojí výraz má různý účel, různou optiku, různou perspektivu. V prvním případě jde o účelnost praktickou, o úspornost, v druhém o monumentálnost, o stavbu a členitost architektonickou.
(Vruby a vroubky na poutnické holi F.X. Šaldy, in: 2125, Soubor díla FXŠ sv. 20, Kritické projevy sv. 11, Praha 1959, str. 120.)

apoštol Pavel ()

Řím 10
8... Blízko tebe jestiť slovo, v ústech tvých a v srdci tvém. A toť jest slovo to víry, kteréž kážeme, 9Totiž, vyznáš-li ústy svými Pána Ježíše a srdcem svým uvěříš-li, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, spasen budeš. 10Nebo srdcem se věří k spravedlnosti, ale ústy vyznání děje se k spasení. 11Nebo dí Písmo: Všeliký, kdož věří v něj, nebude zahanben.
(6630, Biblí svatá, kral.překl., původní vydání, Kutná Hora 1940, str. 162.
8... Co však praví? ,Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci‘; je to slovo víry, které zvěstujeme. 9Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. 10Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, 11neboť Písmo praví: ,Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘
(6646, Bible, ekum. překl., 1990, str. 152.)

Karl Barth (1962)

Záměrem těchto přednášek není uvádět do světa těchto mnohých teologií s jejich mnohými bohy historickým srovnáváním nebo kritickým spekulováním, abychom pak zaujali stanovisko ovšemže ve jménu a ve prospěch jedné z nich proti všem ostatním, či všecky ostatní jí podřizovali a k ní přiřazovali. … Jedno mají všechny ty teologie společné a už to vrhá příznačné světlo na bohy, k nimž se obracejí, – že se totiž každá z nich považuje a vydává, ne-li za jedině správnou, tedy aspoň za nej/179/lepší, poněvadž za nejsprávnější ze všech. Před účastí na této soutěži nás varuje už bajka o třech prstenech, – aniž bychom … Nejlepší či dokonce jediná správná teologie nejvyššího či dokonce jednoho jedině pravého a skutečného Boha by tím prostě musela a – v tom měl Lessing zásadně pravdu – musela by se v dokazování ducha a síly jako taková osvědčit. Ale už tím, že by uplatňovala a proklamovala nárok, že je jedinou správnou teologií, prozradila by, že jí není.
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, L. Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 178-79.)

Ladislav Hejdánek (2002)

Je zvláštní, že slova opakováním ztrácejí svůj význam, alespoň se to říká; čím to vlastně je způsobeno? Asi tím, že jsou opakována jako izolovaná. Herci přece opakují stejná slova při každém představení, aniž by to pro ně mělo stejné následky (vždyť pak by přestali vlastně hrát, nevědouce, co to říkají). Pokud je toto vysvětlení správné, znamenalo by to, že slova nejsou sama o sobě nositeli smyslu, nýbrž že se smysl na nich zachycuje, eventuelně že je jimi zachycován, ale že nemá svůj původ ve slovech. Slovo se stává čímsi významným tak, že význam k němu přistupuje: význam je tu dříve než slovo. Narativita nepracuje se slovy, která už mají svůj význam, nýbrž s významy, které chytá, zachycuje pomocí slov. Teprve s vynálezem pojmů je myšlení ve své fantazijní složce jakoby uvolňováno, osvobozováno od slov a slovních spojení, tedy také od narativity, neboť návrat k témuž významu už nemusí znamenat co nejpřesnější zopakování celého vyprávění, nýbrž je spolehlivě a mnohem účinněji garantován pojmovým vymezením, k němuž je nutně použito řady dalších pojmů (a příslušných pojmových kontextů, tj. logických vztahů). Jakmile jsme však díky pojmům schopni se co nejpřesněji zaměřit k „témuž“ (především k příslušným intencionálním předmětům), jsme nejen uvolňováni z pout narativity, ale stáváme se odolnými také vůči ztrátě významu slov izolovaných, neboť slova pak jsou spjata se svými významy mnohem pevněji logickými souvislostmi než kontexty narativními. Jejich izolace z narativních souvislostí už není narušením jejích významů, neboť logické souvislosti jsou mnohem pevnější než narativní. (Písek, 020115-1.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Pokud svůj přístup omezíme na smyslový přístup k předmětnému (obvykle k předmětné stránce něčeho „před námi“), není „slovo“ ničím jiným než skupinou zvuků (hlásek) nebo skupinou znaků (písmen), a jako takové, samo o sobě a bez jakýchkoli přídavků odjinud, nemá žádný smysl, nenese žádný význam. A pak ovšem to vlastně není ani žádné slovo. Skutečným (tj. opravdovým) slovem se stává teprve díky smyslu, který není součástí zmíněné vnější podoby. Smysl slova však není přístupný našim smyslovým orgánům, tj. není ani vidět, ani slyšet, ani jej nemůžeme ochutnat ani čichat, a nemůžeme jej ani ohmatat. Odkud se tedy bere smysl nejen jednotlivých slov, ale vůbec promluvy, které nasloucháme, nebo textu, který čteme? A pokud za skutečné slovo považujeme jen to, které „má“ smysl (nebo které „dává“ smysl), v čem je onen smysl založen? Mohli bychom předčasně říci, že jej my musíme sami vymyslit; ale jak je možné, že ne každý takový vymyšlený smysl sám „dává“ smysl v kontextu širší promluvy nebo textu? Tradičně se sepisují slovníky a mluví se o tzv. lexikálním významu slov. To je vlastně pokus o jistou objektivaci něčeho, co de facto objektivně dáno není. Je to je pomůcka; jistě je velmi užitečná, ale zůstává pouhou pomůckou, předpokládající opět někoho, kdo je schopen jí rozumně užívat. (Písek, 040401-1.)