Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Ve většině starých (bájných, mytických a později i filosoficky nebo theologicky reinterpretovaných) představ a pojetí byla smrt spojována s jakýmsi přechodem. Klasickým příkladem je řecká představa starce Chárona, který převáží duše zemřelých přes řeku Acherón (nikoli Styx); v obměnách se tento obraz objevuje třeba u Vergilia, ale i později u Danta, apod. Ten přechod je nesnadný, má své podmínky (zaplatit, jinak bloudění po břehu řeky), potřebuje asistenci a pomoc, ale není to v žádném případě prostý konec.
(Písek, 080815-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Život (jako prožívání) může být chápán různě. Nelze se však vyhnout důležité okolnosti, že každý život (nejen lidský), jakmile tu „je“ a začíná být „žit“, není nikdy pouhým následkem čehosi předchozího, ale je vždycky naplňováním nějakého úkolu, poslání, je odpovědí na nějakou (předmětnou, ale i nepředmětnou) výzvu, je plněním nějakého předsevzetí (a samo to předsevzetí je rovněž odpovědí na nějakou ještě dřívější výzvu), atd. Život je směřování nikoli k jednomu cíli, k plnění jednoho úkolu, ale je to zejména přebírání, převzetí celé řadu úkolů a povinností, které dokonce někdy nejsou a nemusí být zcela ve vzájemném souladu, ale jsou někdy v napětí a někdy dokonce některé vylučují ty druhé. Jde tedy zároveň o volbu, o selekci – ale ta není nikdy zcela libovolná. A jsou úkoly, kterým se nikdo vyhnout nemůže – leda by raději volil nebytí, tedy smrt. Ale to není jediný význam smrti; smrt je nevyhnutelnost, a lze ji zajisté zvolit také dobrovolně. Rozhodující je, zda smrt volíme jako útěk od povinností, úkolů nebo údělů, anebo jako pozitivní jejich řešení. Ze slov Ježíšových známe, že nejvyšším činem lásky může být právě obětování vlastního života pro druhého člověka (nebo pro určité druhé lidi, pro „přátele“, jak zní výrok). Taková smrt ovšem není žádným útěkem, nýbrž naopak splněním velkého „úkolu“: není to konec, nýbrž výslovné překročení konce. Od starých Řeků známe pozoruhodnou myšlenku, snad původní myšlenku Sókratovu, že filosofie je celoživotní příprava na smrt. Tomu nemusí být dobře porozuměno; nejde o naprosté soustředění života na smrt, tedy o jakousi posedlost smrtí či myšlenkou na smrt. Porozumíme tomu jen tehdy, uvědomíme-li si, že smrt v tomto smyslu je chápána jako velký úkol, na který je zapotřebí se po celý připravovat a na který máme být po celý dospělý život připraveni, tj. máme být hotovi zemřít, kdykoli se to ukáže jako naléhavě potřebné nebo dokonce nezbytné. A potřebné nebo nezbytné to je v perspektivě budoucnosti. Smrt, chápána jako konec a tedy jako konec něčeho, co předcházelo a tedy už pominulo, je něco jiného než smrt, která má smysl jako začátek něčeho jiného, tedy v perspektivě toho, co teprve přichází a co má nebo může přijít. Právě tak to chápal Sókratés, když byl odsouzen k vypití jedu: mezi posledními jeho slovy slyšíme: vy odcházíte do života, já do smrti; ale nikdo z nás neví, kdo jde k lepšímu. Smrt nemusíme a nemáme brát jako něco tragického. Je to velká chvíle, těžká chvíle, někdy je provázena zlými věcmi (bolestmi, utrpením všeho druhu, přečasto slabostí ducha a beznadějí apod.), ale není to zlo. A právě uvědomit si, že to je úkol, který musíme čestně a důstojně zvládnout (nerad jsem slyšel Milana Machovce, jak celou věc zlehčuje s tím, že se smrti nikdo nemá bát, že to není nic obtížného, že to každý zvládne hned na poprvé) – ale nikoli stoicky, tím méně cynicky, nýbrž s výhledem do budoucnosti, tedy jako splnění povinnosti, úkolu.
(Písek, 080815-1.)

Karl Barth (1962)

Záměrem těchto přednášek není uvádět do světa těchto mnohých teologií s jejich mnohými bohy historickým srovnáváním nebo kritickým spekulováním, abychom pak zaujali stanovisko ovšemže ve jménu a ve prospěch jedné z nich proti všem ostatním, či všecky ostatní jí podřizovali a k ní přiřazovali. … Jedno mají všechny ty teologie společné a už to vrhá příznačné světlo na bohy, k nimž se obracejí, – že se totiž každá z nich považuje a vydává, ne-li za jedině správnou, tedy aspoň za nej/179/lepší, poněvadž za nejsprávnější ze všech. Před účastí na této soutěži nás varuje už bajka o třech prstenech, – aniž bychom … Nejlepší či dokonce jediná správná teologie nejvyššího či dokonce jednoho jedině pravého a skutečného Boha by tím prostě musela a – v tom měl Lessing zásadně pravdu – musela by se v dokazování ducha a síly jako taková osvědčit. Ale už tím, že by uplatňovala a proklamovala nárok, že je jedinou správnou teologií, prozradila by, že jí není.
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, L. Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 178-79.)

Phyllis Dorothy James (1972)

Ve smrti nebylo o nic víc dorozumění než v životě.
(Povolání pro ženu nevhodné, in: Třikrát Adam Dalgliesh, Odeon, Praha 1986,
str. 424.)

Přísloví ()

1Spravedlivých pak duše jsou v ruce Boží, a nikoli nedotkne se jich muka. 2Zdá se nemoudrým, že mrou, a počítáno bývá vyjití jejich za bídu, 3A odjití od nás za potření; ale oni jsou v pokoji.
(7437, Apokryfy, pův.Kral., Praha 1952, str. 197.)
1Iustorum autem animae in manu Dei sunt, / Et non tanget illos tormentum mortis. / 2Visi sunt oculis insipientium mori, / Et aestimata est afilosofictio exitus illorum, / 3Et quo a nobis est iter exterminium; / Illi autem sunt in pace; / ...
(6470, Vulgata, nova editio, 1985, p. 620.)