Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Barth (1959)

… To je z tohoto hlediska osvobození, které nelze dost vysoko ocenit a které mu jde vstříc.
Jde mu vstříc (2) jako jeho záchrana z oceánu možností, které se mu zdánlivě v neomezeném počtu nabízejí, tím že je postaven na půdu skutečnosti toho jednoho potřebného, a ta je také jeho jedinou možností. Jde skutečně o záchranu, neboť onen oceán by pro člověka byl jistým zahynutím. Křesťan je jako takový před touto záhubou zachráněn.
Pro křesťana už skončila ztráta obzorů, obrysů a tvarů, v jejíž otevřenosti na všechny strany je člověk vydán všanc všem větrům, takže podléhá zkáze a rozkladu, už skončila pýcha i ubohost bezbřehého mínění, myšlení a usilování.
(překl. LvH)
(ex: 6609, Kirchliche Dogmatik IV-3, § 71, Zürich 19591, 1989, str. 762.)

Karl Barth (1959)

… Das ist unter diesem Aspekt die nicht hoch genug zu schätzende Befreiung, die ihm widerfährt.
Sie widerfährt ihm (2) als seine Rettung aus dem Ozean der sich ihm scheinbar in unbegrenzter Zahl anbietenden Möglichkeiten durch seine Versetzung auf den Boden der Wirklichkeit des Einen Notwendigen, die als solche auch seine einzige Möglichkeit ist. Es handelt sich tatsächlich um eine Errettung. Denn jener Ozean wäre des Menschen sicherer Untergang. Der Christ als solcher wird aus diesem Untergang errettet. Mit der Horizontlosigkeit, Kontur- und Gestaltlosigkeit eines nach allen Seiten geöffneten, allen Winden preisgegebenen und so der Auflösung und Zerstreuung verfallenen Daseins, mit dem Stolz und mit der Kläglichkeit eines uferlosen Meinens, Denkens und Strebens ist es für den Christen vorbei.
(6609, Die kirchliche Dogmatik, IV, 3, § 71, S. 762.)

Karl Barth (1962)

… Teologie odpovídá na Slovo, jež Bůh promluvil, mluví a chce znovu mluvit v dějinném příběhu Izraele, který se naplnil dějinným příběhem Ježíše Krista – nebo v obrácené formulaci: které Bůh promluvil, ještě promlouvá a opět chce promluvit v dějinném příběhu či události Ježíše Krista, v níž docházejí cíle dějiny Izraele. … Slovo boží není tedy zjevení ideje takové smlouvy a styku. Je Logos těchto dějin a tedy Logos, Slovo Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, který je Otcem Ježíše Krista. Řeč těchto dějin, toto Slovo má evangelická teologie vždy nově slyšet, nově chápat, dávat mu vždy nově promlouvat. – Pokusíme se v nutné stručnosti naznačit, co tyto dějiny vypovídají. /189/
Vyprávějí nejprve o jednom Bohu, který z jedné lidské kmenové pospolitosti – pro příklad celému lidstvu – vytvoří svůj lid tím, že na ní pracuje a mluví k ní jako její Bůh, že s ní zachází a rozmlouvá jako se svým lidem. Jahve: „Jsem, který budu“; nebo „Budu ten, který jsem“, nebo „Budu ten, který budu“; tak se tento Bůh jmenuje. …
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, Luděk Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 188-89.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Po listopadu 1989 jsme stále slýchali, že hospodářství, ale i mnoho dalších věcí je třeba „odstátnit“, „privatizovat“, protože stát neumí dobře hospodařit. To ovšem bylo falešné a zavádějící heslo. Stát neumí nejen hospodařit, ale ani dělat politiku, zejména však pracovat kulturně (zasahovat do kultury), neumí vychovávat a vzdělávat (řídit školství a zejména vysoké školy a akademické ústavy), neumí ani dělat vědu (pracovat vědecky, zejména pak „řídit“ vědu), atd. atp. „Stát“ vlastně neumí vůbec nic; to, co údajně „stát“ dělá, dělají přece jen jeho úředníci ! To bylo velmi matoucí heslo, jehož cílem (možná ne vždy vědomým a záměrným) bylo uvolnit cesty „ekonomickým“ experimentům, nejednou ovšem kriminální povahy. A když něco takoví úředníci neumějí, tak ať se to buď naučí – anebo ať odejdou ze svých funkcí. To ovšem rozhodně neznamená, že státní úředníci mají ekonomicky podnikat; ovšem právě není na státních úřednících, aby byli kulturními pracovníky, umělci, vědci, učiteli a profesory atd. A tak jako ekonomové, služebně pracující jako státní úředníci, mají maximálně využít svých profesionálních znalostí k tomu, aby připravovali co nejlepší podmínky k podnikání těm ekonomům, kteří sami budou podnikat, tak úředníci ministerstva školství dostanou jistě přednost, budou-li mít se školství a školami zkušenost, ale budou se muset školení vzdát a místo toho pro školy připravovat co nejlepší podmínky. Stát proto nemůže mít za úkol ani hospodářství, ani zdravotnictví, ani umění a kulturu, ani vědu atd. provozovat, ale ani řídit, nýbrž má se starat o nejlepší podniky k tomu, aby všechna tato odvětví prosperovala a aby se vyvíjela k lepšímu a lepšímu fungování. Všude, kde se stát nebo přesněji jeho úředníci mají sklon ujímat se „řízení“ a pomocí vyhlášek, předpisů a zákonů se přímo vměšovat do odborných činností, jejichž obecná správa jim byla svěřena, je třeba je brzdit, kritizovat a odkazovat do příslušných mezí, zatímco na druhé straně musí být stále posilována co možná největší samospráva oněch oborů či odborů. Vidím v tom velkou analogii s řízením třeba dopravy: dopravní policie se má starat o hladký provoz na silnicích, nikoli o to, kam kdo jede a za jakým cílem.
(Písek, 150127-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Stát a jeho fungování vždycky něco stojí, a není dobré na to hledět jako na zatížení, protože jde přinejmenším zčásti o nezbytné pečování o to, aby společnost co nejlépe fungovala. A je pochopitelné, že se na příslušných výlohách musí podílet všichni, dnes většinou v podobě daní. Většina lidí si vydělává na život (svůj a rodiny) jak svou vlastní prací (vlastním přičiněním), tak nákupem a prodejem (či spíše prodejem a nákupem), a stát (tedy vlastně společnost prostřednictvím státu) má mimo jiné zajišťovat směnu a obchodování proti krádežím a loupení. A tu vyvstává otázka, kdy se nerovnosti při směně, prodeji a nákupu vychylují natolik, že už lze kriticky hovořit o podvádění až oloupení. Protože je nesnadné a leckdy dokonce nemožné poměry na trhu dirigovat, dokonce i stát, který má pečovat o svobodu trhu, musí alespoň nepřímo intervenovat, a činí tak z větší části také daňovou politikou. A právě v tom se otvírá zásadní otázka: má danit všechny „stejně“ (rozumí se nikoli tak, že každý platí stejnou částku, nýbrž stejné procento z výdělku nebo ze zisku), anebo mají být daně nějak odstupňovány? Stát, který by chtěl uplatňovat tzv. daňovou rovnost, pak ve skutečnosti ve větší nebo menší míře nahrává bohatým, neboť bohatí snáze hromadí bohatství než chudí (už jen proto, že jsou daněni obvykle jen ve svých ziscích resp. přírůstcích, ale nejsou daněni ze svého skutečného bohatství, které ovšem samo nese s sebou nemalé zisky, jednak uplatňováním investic do výnosných podniků, ale také pouze ve formě renty). Tzv. rovné daně pak nutně vedou k rostoucím rozdílům mezi chudými a bohatými, které jsou nejen považovány za významnou formu nespravedlnosti, ale při jistých příliš velkých výchylkách nutně vedou k sociálnímu neklidu. V takových případech je pak stát volán (nebo tlačen) k intervenci resp. zásahům, a musí k nim přistoupit, ať chce nebo nechce. Pokusí-li se neklid potlačovat policejní nebo dokonce vojenskou silou (na jejichž financování se ovšem podílejí všichni), staví se na stranu bohatých proti chudým. V opačném případě se začne pokoušet o dodatečné (a opožděné) majetkové postižení těch nejbohatších, ale se všemi nežádoucími následky a průvodními znaky, jimiž jsou poškozeni nakonec také všichni. Proto je nanejvýš záhodné dávat přednost včasným úpravám formy zdanění, které zabrzdí nadměrné obohacování bohatých a chudnutí chudých. Zároveň však musí dbát na to, aby neupadl do rovnostářství, které sice nevede k sociálnímu neklidu, ale ke stagnaci a úpadku iniciativnosti. (Velkým problémem je ovšem skutečnost rozdílů nejen mezi společnostmi vůbec, ale zejména mezi způsobem, jakým se rozdíly a napětí mezi chudými a bohatými upravují; tlak velkých společností nutí malé společnosti k postupů, které by jinak nevolily.)
(Písek, 140914-1.)