Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1968)

Poněvadž se zde nacházíme na půdě, která zřejmě nepřipouští ani čistě objektivní ani čistě subjektivně-mentální určení, selhává zde naše vědecky objektivní pojmosloví. Co se zde vynořuje, jsou pojmy z oblasti života. I referenty směru oněch velkých pohybů jsou tímto způsobem „subjektivní“ – země mimo nás a v nás, která nám vnucuje každé další „k čemu“.
Fenomén těla jako něčeho subjektivního a fenomén subjektivního pohybu přivádějí tedy, jak jsme viděli, tradiční metafyzické pozice do nesnází. Ty pak musí být buď popřeny nebo přeinterpretovány. Tělo, jež je subjektem, pohyb, v němž subjekt a objekt spadá vjedno, to není ani v tradičním materialismu ani v subjektivním idealismu jakéhokoli ražení. Není to však snad možné v nějakém dialektickém materialismu? Možná, že Marx skutečně něco takového tušil, když mluvil o tom, že ...
(Fenomenologie a metafyzika pohybu, přel. I.Chvatík, in: Přirozený svět a pohyb lidské existence, samizdat, Praha 1980, str. 3.1.14.)

Karl Jaspers (1962)

1. Bewuβtsein ist das Grundphänomen der Spaltung in Subjekt und Objekt: wir sind bewuβt auf Gegenstände, sie meinend, gerichtet. Es ist ein einzigarzioges Gegenüber, das mit keiner Beziehung zwischen Gegenständen vergleichbar ist.
Was nicht in diese Spaltung tritt, ist für uns, als ob es nicht wäre. Ohne diese Spaltung wird nichts für uns denkbar. Wovon immer wir sprechen, es ist durch das Sprechen in die Spaltung getreten.
Was wirklich ist, wird Erscheinung für uns im Bewuβtsein. Was unbewuβt oder bewuβlos ist, wird aus den Erscheinungen im Be/112/wuβtsein erschlossen. Nur soweit es ins Bewuβtsein wirkt, sich in ihm zeigt, ist es für uns eine Weise von Wirklichkeit.
Die Subjekt-Objekt-Spaltung ist die Stätte, an der alles, was ist und sein kann, für uns erscheint. Durch die Vergewisserung der Subjekt-Objekt-Spaltung als dieser Stätte wird uns zugleich sdie Erscheinungshaftigkeit von allem, was in ihr auftritt, bewuβt.
(3333, Der philosophische Glaube angesichts der Offenbarung, Piper, München 1963, S. 111-12.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Přísně filosoficky musíme upřesnit slovo „aktuální“ a „aktuálnost“ na aktuální přítomnost jediné určité jsoucnosti, která právě jakoby rozděluje bylost a budost pravé události. (Necháme proto stranou to, jak se těchto slov běžně užívá ve smyslu jakési naléhavosti apod.) V tomto našem smyslu tedy je každá konkrétní aktuálnost zároveň místem („bodem“), v něm (či skrze který) dochází k jak k uskutečňování nejblíže budoucí jsoucnosti, tj. jejího příchodu do aktuality, tak k odbourávání (likvidaci, zániku) právě aktuální přítomnosti a jejímu převodu (přechodu) do jsoucnosti nejblíže minulé, „bylé“. A toto místo budeme také označovat jako „subjekt“: subjekt je „místem“, „toposem“, kudy přichází nejsoucí a jímž prochází do jsoucnosti, aby okamžitě (tedy v co nejkratší době, nikoli však bodově) aktuálnost opouštělo a přešlo znovu v nejsoucí, tentokrát ovšem ji „bylé“, minulé. Musíme si ovšem přitom stále připomínat, že všechny nejsoucí „jsoucnosti“ (tedy bylé i ještě nenastavší) jsou tímto místem přechodu, tj. „subjektem“ integrovány v celek pravé události. Nejde tedy o žádné pasivní „místo přechodu“, nýbrž o velice aktivní, výkonné centrum, bez něho by se žádná (vyšší než nejnižší) událost vůbec nemohla dít. Dalo by se možná říci, že ona aktuálnost „hic et nunc“ je „sídlem“ subjektu.
(Písek, 121028-1.)

Jan Patočka (1970)

... Zde všude se prosazuje tendence k „zvědečtění“, a zvědečtění je chápáno na prvním místě jako objektivizace, nesená duchem a prostředky přímé i nepřímé matematizace. Matematizace a objektivizace jsou ve své oboru nanejvýš legitimní metodické procedury. Otázka je však, zda se s nimi vystačí při problému světa, jehož pochopení implikuje, že určitá část jsoucna se vztahuje k jsoucnu v celku. Zde pouhá /156/ objektivita, matematicky upřesněná a geometrickou zákonitostí prostoupená, kauzálními zákony spravovaná, k výkladu nepostačí. Nepostačí však ani pouhé zavedení pojmu subjektu jako doplňku, k kterého je k řešení zapotřebí. I „subjekt“ může být totiž pojat takovým způsobem, že nabude způsobu bytí, který je vlastní pouhým věcem. Je potřebí celý komplex původní danosti světa podrobit nové, zásadní anmalýze, je třeba ukázat nejen na její součásti a momenty, nýbrž vyšetřit též původně daný způsob jejich bytí – a tím se teprve otázkou hne kupředu.-
(6006, Přirozený svět jako ..., Praha 1970, str. 155-56.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Vlastně jen o subjektu můžeme říci, že „existuje“ (resp. jen o subjektech, že „existují“), jestliže pod „existováním“ rozumíme onu vykloněnost (ono vždy znovu se opakující vyklánění) do budoucna (do sféry toho, co „ještě není“). Hegel v této souvislosti (snad, tak si to aspoň vykládám) mluví o „nesmírné moci záporna“: právě pro subjekt je charakteristické (jako jeho „bytostný moment“) „odloučení“, jinde také jeho „smrt“, neboť subjekt „jako konkrétum se pohybuje jen z toho důvodu, že se rozkládá a činí se neskutečným“. „Vlastního jsoucna a oddělené svobody“ nabývá totiž subjekt právě díky oné „nesmírné moci záporna“, díky které „žije“, ačkoli se tímto žitím „rozkládá a činí s neskutečným“, a to znamená, že „umí vydržet smrt a v ní se udržet“ jako živý, ale zároveň „udržet to, co je mrtvé“, což vyžaduje „největší síly“. Hegel dokonce mluví o „absolutní rozervanosti“, díky které subjekt „najde sebe sám“ a „svou pravdu“. Hegel ovšem – naproti tomu, jak my to vidíme – chápe to, co my máme za „ryzí nepředmětnost“, jako „záporno“, kterému subjekt „pohlíží do tváře“ a dokonce u záporna „prodlévá“. A o tomto „prodlévání“ pak říká, že to je „ona kouzelná moc, která záporno převrací v bytí“; a pak náhle prohlásí, že to je „táž moc, která byla shora nazvána subjektem“. (Což není nic menšího než zkrat.) (Všechno, co tu bylo citováno, bylo převzato z Patočkova překladu Fenomenologie ducha, 2098, str. 68-69, který vyšel v Praze v roce 1960 – a má, jak se ukazuje mnohé a nemalé vady, nicméně má obrovský význam pro jakési „zdomácnění“ Hegela a hegeliánství v češtině, ve světě českého jazyka.) Mám tedy za to, že o existenci lze mluvit pouze v případě subjektu, zatímco v případě události (jakékoli) lze mluvit pouze o bytí (a o výkonu tohoto bytí), což v této obecnosti nezahrnuje schopnost aktivně vytvořit svůj subjekt (resp. stát se subjektem). Událost sama jako taková (tedy jen pokud je událostí, událostným děním) ještě neumí, nemůže „existovat“ – leč skrze subjekt a z podnětu subjektu (a ten si nejprve musí vytvořit, anebo jinak řečeno: tím se nejprve musí stát).
(Písek, 121019-1.)