LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Význam termínu „transcendentální“ byl stanoven Kantem: transcendentální je to, co předchází každé zkušenosti (u Kanta je to vše, co lze označit jako „apriorní“). „Prius“ znamená „dříve“ nebo „předtím“. Pro Kanta je to něco mimo čas a prostor; pokud bychom to měla časově přece jenom někam zařadit, jde o to, co je dříve než jakákoli časovost, a míní se tím co je „minulejší“ než cokoli, co je v čase. Problém je ovšem v tom, že pro Kanta sám čas resp. časovost jsou apriorní, to znamená: předcházejí každému smyslovému vnímání v čase. Pokud tedy považujeme transcendentalia za starší, minulejší, ba původnější než cokoli, co se děje (nebo může dít) v čase, je to návrat k Platónovi. Minulost a „věčnost“ tu spadá v jedno – podobně jako v mýtu věčného návratu je praminulosti nejen tím, co bylo na počátku, ale co je vždy znovu na počátku. – Pokusme se však myslet „transcendentalitu“ jinak: nebudeme ji vidět jako příbuznou minulosti, byť věčné přítomné, nýbrž naopak jako příbuznou budoucnosti, vždy znovu přicházející. Pak ovšem přestáváme mít důvod pro zachování termínu: budoucnost (přesně: budoucí) nepřichází zdola nahoru. není spojena s překonáváním překážek a tedy s výkonem nějakého usilování, ale spíše naopak (pokud zůstaneme u obrazu, metafory) přichází shora dolů. Na místě by bylo tedy daleko víc mluvit o descendenci a o descendentaliích. Protože však je tu jakákoli prostorovost velice zatížena z dlouhé minulosti (srv. protivu pozemské – nebeské), bude asi lépe se prostorových konotací vyvarovat co nejvíc. Takže v tomto případě termíny „descendence“ a descendentalia“ nebudeme zavádět a nebudeme jich užívat (ostatně už má jiné konotace, něco jako „úpadek“ a „poklesání“). Tento důvod nás vede k tomu, proč nebudeme užívat slova transcendentní ani odvozenin pro to, čemu říkáme „vnitřní“ nebo „ne-předmětné“.
(Písek, 081217-1.)

Karl Barth (1962)

Záměrem těchto přednášek není uvádět do světa těchto mnohých teologií s jejich mnohými bohy historickým srovnáváním nebo kritickým spekulováním, abychom pak zaujali stanovisko ovšemže ve jménu a ve prospěch jedné z nich proti všem ostatním, či všecky ostatní jí podřizovali a k ní přiřazovali. … Jedno mají všechny ty teologie společné a už to vrhá příznačné světlo na bohy, k nimž se obracejí, – že se totiž každá z nich považuje a vydává, ne-li za jedině správnou, tedy aspoň za nej/179/lepší, poněvadž za nejsprávnější ze všech. Před účastí na této soutěži nás varuje už bajka o třech prstenech, – aniž bychom … Nejlepší či dokonce jediná správná teologie nejvyššího či dokonce jednoho jedině pravého a skutečného Boha by tím prostě musela a – v tom měl Lessing zásadně pravdu – musela by se v dokazování ducha a síly jako taková osvědčit. Ale už tím, že by uplatňovala a proklamovala nárok, že je jedinou správnou teologií, prozradila by, že jí není.
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, L. Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 178-79.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Karl Barth (1959)

… To je z tohoto hlediska osvobození, které nelze dost vysoko ocenit a které mu jde vstříc.
Jde mu vstříc (2) jako jeho záchrana z oceánu možností, které se mu zdánlivě v neomezeném počtu nabízejí, tím že je postaven na půdu skutečnosti toho jednoho potřebného, a ta je také jeho jedinou možností. Jde skutečně o záchranu, neboť onen oceán by pro člověka byl jistým zahynutím. Křesťan je jako takový před touto záhubou zachráněn.
Pro křesťana už skončila ztráta obzorů, obrysů a tvarů, v jejíž otevřenosti na všechny strany je člověk vydán všanc všem větrům, takže podléhá zkáze a rozkladu, už skončila pýcha i ubohost bezbřehého mínění, myšlení a usilování.
(překl. LvH)
(ex: 6609, Kirchliche Dogmatik IV-3, § 71, Zürich 19591, 1989, str. 762.)