Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2006)

Nechceme-li skutečné, živé dějiny redukovat na historii (nebo dokonce na historiografii), musíme se tázat po jejich smyslu. Ten nemůže být „objektivně“ popsán, protože není součástí historie, tj. toho, co může být popsáno a jako popsané objasňováno poukazem na jiné „objektivní skutečnosti“ (které ani nemusí prvotně náležet do historie, ale mohou do ní zasahovat zvenčí, např. jako přírodní katastrofa, nebo jako důsledek nějaké historicky „inherentní“ příčiny, předmětně zjistitelné a popsatelné). Pro historika neexistují jedinečné situace ani jedinečné události buď vůbec, nebo jen jako nahodilosti (kontingence). Naproti tomu „víra“ je úzce spjata se smyslem, a to nejen lidských historií, tedy se smyslem dějin, ale se smyslem vůbec, tedy i se smyslem v přírodě nebo se smyslem v předdějinných situacích a společenstvích. Tam všude se vyjevuje smysl buď jako novinka nebo jako napodobování novinek. Napodobování (mimesis) je mocným faktorem, zadržujícím všudy přítomnému upadání a chátrání všech věcí; je proto pochopitelné, že nejen v obecném povědomí, ale také v myšlení vynikajících osobností (zejména starších dob) je „náprava“ spojována s návratem k něčemu původnímu (tak to najdeme třeba u našeho Komenského v jeho pojetí „panorthosie“, tedy „všenápravy“). V tom se ovšem projevoval a dosud projevuje nesmírný vliv řeckého myšlení, zejména pak platonismu. Řekové však vůbec postrádali vnímavost pro dějinnost a dějiny (tady se velice mýlil Patočka, který počátky dějin a dějinnosti připisoval starým Řekům a jejich život v „polis“). Naproti tomu vyostřenou vnímavost pro smysl událostí a zejména pro jejich dějinný význam si vypěstovali staří Izraelci. (V obou případech šlo na počátku vždy o jakousi intelektuální a mravní elitu; příslušné způsoby myšlení pronikaly do širší společnosti relativně pomalu.) Napodobování pravzorů není vlastně vynálezem řeckým, ale v klasické řecké filosofii představuje pozoruhodnou racionalizaci životních i myšlenkových orientací na pravzory, jak se prosadila v mýtech a později v mytologiích (tj. logizacích mýtů). Řecký způsob překonávání mýtů a mytické životní orientace byl pozitivně založen na pojmových konstrukcích, a negativně na odbourávání narativity. Tento způsob se ukázal jako velmi efektivní, ale byl od počátku spojen s těžkými vadami a omyly, které nás zatěžují dodnes. Staří Židé překonávali (ve svých vrcholných myslitelích, tj. prorocích) mýtus jinak: narativity využívali jako užitečného prostředku, ale naracím dávali jiný význam a smysl. Nešlo jim ani o přesnou nápodobu převzatých mýtů, ani o přesné líčení nějakých dějů, aby bylo možno se k nim vždy znovu vracet a opakovat je, ale o poukaz k něčemu jako orientaci v nich, soustředěnou mimo ně a za ně, k něčemu novému, co se ještě nestalo, ale co přichází z budoucnosti a stát se má.
(Písek, 061119-1.)

Emanuel Rádl (1933)

… Viděli jsme, jak od počátku křesťanství se zahnízdil předsudek, že víra je projev souhlasu s daným učením, tedy akt intelektuální. Locke mu také podléhá ve spise o Rozumnosti křesťanství, který se stal vlivným faktorem ve vývoji deismu. Víra prý není nic jiného než pevný souhlas mysli, který, je-li regulován, jak je naše povinnost, nemůže být dán ničemu leda na základě dobrého důvodu. Tedy věřit musíme, tj. musíme souhlasit s pravdou; ale máme právo žádat důkazů. … „Rozum musí být naším posledním soudcem a vůdcem ve všem.“ Byl příliš zaujat racio/131/nalismem své doby: víry jako spoléhání, jako důvěry, víry, která hory přenáší a která je dříve, než začneme rozumovat a dává rozumování a pochybování teprve smysl, Locke neznal.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 130-31.)

Josef Lukl Hromádka (1925)

... každá tvořivá a živoucí zbožnost je útočná a hledá uplatnění ve všech oblastech lidské vzdělanosti. Podivuji se často, jak náš moderní člověk sice volá, aby se náboženství osvědčovalo i v praxi a veřejném životě, ale jak se zase brání veřejné údernosti náboženské a odkazuje zbožnost do problematických zákoutí citu a ideálního snění.
(3812, Katolicism a boj o křesťanství, Praha 1925, s. 60.)

Alexandr Kliment (2013)

... Když se ohlížím zpátky, tak celý můj život je eroze víry. Čím tu víru nahrazuju? Důvěrou a fantazií.
(Tři žíně, Torst, Praha 2009, str. 37.).)

filosofický slovník (1998)

Víra významová škála slova v. je značně široká, od „mínění“ či „domněnky“ sahá přes pravděpodobnostně zdůvodněný „názor“ až k náb. personálnímu vztahu založenému na „důvěře“ v transcendentní protějšek člověka. Obecně je v. vyjádřením postoje, jenž se vztahuje k něčemu, co stojí mimo možnost aktuálního, nepochybného a plného ověření racionálními prostředky a přesto je považováno za pravdivé a skutečné. V. tedy nemůže nárokovat objektivně potvrzenou platnost, nýbrž je stále oblastí nejistoty, vynuceného spolehnutí na neověřitelné, a tudíž svým způsobem odvahy. Bezpodmínečné a bez předporadové přitakání objektu víry je současně prvkem jistoty, kterou po/433/skytuje náb. v. Tuto polaritu termínu nejlépe vystihuje angl. rozlišení mezi teor. v., že něco je či nastane (belief) a náb. v. v něco (faith). Toto rozlišení postihuje též v. jako soc. cit, je-li důvěrou v jinou osobu či skupinu a zprostředkovává tak pozitivní soc. vztah. V. je založena v lidské emocionalitě, nelze ji však považovat za pouhý afekt, nýbrž za syntézu cítění, chtění, vůle poznávat a rozumět, nacházet orientaci a útočiště, tedy za projev spektra duchovních sil člověka. Protikla k racionálnímu, do něhož bývá v. často vsazována, ztrácí tak brizanci; v. může být jak podnětem, tak doprovodným znakem a posléze i důsledkem čistě racionálního kognitivního úsilí. V dějinách fil myšlení byl ovšem kladen důraz zpravidla ... bh [Břetislav Horyna]
(7233, Filosofický slovník, Praha 21998, str. 432-33.)