Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1946)

Otázka viny v politických konfliktech je prastará. Hrála velkou úlohu například v argumentacích mezi Napoleonem a Anglií, mezi Pruskem a Rakouskem. Snad poprvé provozovali politiku s nárokem na vlastní morální právo a s morálním odsuzováním protivníků Římané, proti tomu stojí nepředpojatost objektivních Řeků na jedné a sebeobžaloba starých Řeků na druhé straně.
Kdykoli vítězné mocnosti prohlásily poraženého vinným, stalo se to prostředkem politiky a motivy tohoto prohlášení se tak staly nečistými. Samo toto znečištění je vinou, která prochází dějinami.
(Otázka viny, Academia, Praha 2006, str. 47.)

Karl Jaspers (1946)

Mluví-li se však o politické odpovědnosti a kriminální vině, má každý občan právo uvažovat o faktech a diskutovat o jejich posuzování, užívají měřítka jasných pojmových určení. Politická odpovědnost je odstupňována podle účasti na režimu, který je nyní zásadně opopřen, a určena rozhodnutími vítěze, kterým se musí podřídit každý, kdo chtěl za katastrofy zůstat naživu, neboť takový je smysl toho, že žije.
(Otázka viny, Academia, Praha 2006, str. 39.)

Karl Jaspers (1946)

Zdá se nám, že jsme osvobozeni od viny, když tváří v tvář nesmírným strastem, které na nás Němce přišly, voláme: vše je odpykáno.
Zde je třeba ropzlišovat: trest se odpykává, nutnost nést politicky odpovědnost se vymezuje mírovou smlouvou, a tím se uzavírá. Co se týče těchto dvou bodů, je myšlenka správná a má smysl. Ale morální a metafyzická vina, již chápe jen jedinec ve svém společenství jako svou vinu, se neodpykává (jak vyplývá z její podstaty). Nepřestává. Kdo ji má, vstupuje do procesu, který potrvá po celý jeho život.
(7149, Otázka viny, př. Jiří Navrátil, Praha 1969, str. 84.)

Karl Barth (1959)

… To je z tohoto hlediska osvobození, které nelze dost vysoko ocenit a které mu jde vstříc.
Jde mu vstříc (2) jako jeho záchrana z oceánu možností, které se mu zdánlivě v neomezeném počtu nabízejí, tím že je postaven na půdu skutečnosti toho jednoho potřebného, a ta je také jeho jedinou možností. Jde skutečně o záchranu, neboť onen oceán by pro člověka byl jistým zahynutím. Křesťan je jako takový před touto záhubou zachráněn.
Pro křesťana už skončila ztráta obzorů, obrysů a tvarů, v jejíž otevřenosti na všechny strany je člověk vydán všanc všem větrům, takže podléhá zkáze a rozkladu, už skončila pýcha i ubohost bezbřehého mínění, myšlení a usilování.
(překl. LvH)
(ex: 6609, Kirchliche Dogmatik IV-3, § 71, Zürich 19591, 1989, str. 762.)

Karl Barth (1959)

… Das ist unter diesem Aspekt die nicht hoch genug zu schätzende Befreiung, die ihm widerfährt.
Sie widerfährt ihm (2) als seine Rettung aus dem Ozean der sich ihm scheinbar in unbegrenzter Zahl anbietenden Möglichkeiten durch seine Versetzung auf den Boden der Wirklichkeit des Einen Notwendigen, die als solche auch seine einzige Möglichkeit ist. Es handelt sich tatsächlich um eine Errettung. Denn jener Ozean wäre des Menschen sicherer Untergang. Der Christ als solcher wird aus diesem Untergang errettet. Mit der Horizontlosigkeit, Kontur- und Gestaltlosigkeit eines nach allen Seiten geöffneten, allen Winden preisgegebenen und so der Auflösung und Zerstreuung verfallenen Daseins, mit dem Stolz und mit der Kläglichkeit eines uferlosen Meinens, Denkens und Strebens ist es für den Christen vorbei.
(6609, Die kirchliche Dogmatik, IV, 3, § 71, S. 762.)