Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Barth (1962)

Záměrem těchto přednášek není uvádět do světa těchto mnohých teologií s jejich mnohými bohy historickým srovnáváním nebo kritickým spekulováním, abychom pak zaujali stanovisko ovšemže ve jménu a ve prospěch jedné z nich proti všem ostatním, či všecky ostatní jí podřizovali a k ní přiřazovali. … Jedno mají všechny ty teologie společné a už to vrhá příznačné světlo na bohy, k nimž se obracejí, – že se totiž každá z nich považuje a vydává, ne-li za jedině správnou, tedy aspoň za nej/179/lepší, poněvadž za nejsprávnější ze všech. Před účastí na této soutěži nás varuje už bajka o třech prstenech, – aniž bychom … Nejlepší či dokonce jediná správná teologie nejvyššího či dokonce jednoho jedině pravého a skutečného Boha by tím prostě musela a – v tom měl Lessing zásadně pravdu – musela by se v dokazování ducha a síly jako taková osvědčit. Ale už tím, že by uplatňovala a proklamovala nárok, že je jedinou správnou teologií, prozradila by, že jí není.
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, L. Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 178-79.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Všechno, co „jest“, tj. všechno, co můžeme konstatovat jako „jsoucí“, vzniklo buď jako nahodilá hromada (nějakých jsoucích skutečností), nebo jako výsledek aktivit jsoucích (pravých) skutečností (pravých událostí, pravých jsoucen, která jsou schopna akcí a reakcí), které nějak začaly a pak pokračovaly ve svém událostném dění, anebo konečně ustavením z oblasti „ne-jsoucího“, tedy nepředmětné skutečnosti (a to nutně platí pro každou pravou událost, ať už je na jakékoli úrovni). Každá pravá událost má svůj nejvlastnější počátek v „ještě nejsoucím“ (resp. v „ještě ne“), a proto musí být nějak ustavena – a to nikoli z něčeho jiného (jsoucího), ale ani ze sebe, tj. nemůže ustavit samu sebe. Tomuto momentu, který je vlastní „počátku“ každého pravého událostného dění, říkáme „stvořenost“ (a z toho zároveň zřetelně vyplývá, že o stvořenosti nemůžeme nikdy mluvit tam, kde jde o celou pravou událost, pokud už ji můžeme charakterizovat jako „reálnou“, tj. dějící se v rámci „světa“, přesně v rámci určitého jeho regionu). Mezi „stvořeností“ pravé události a její „vržeností“ je nejen rozdíl, ale skutečný předěl, nikoli tedy nějaký automatický přechod. Teprve svou „vržeností“ se událost stává „reálnou“ událostí; což ovšem znamená, že nejen vrženost, ale samo vrhání již předpokládá nějaký „svět“ (reálný svět). Bez „vrženosti“ nemá žádná pravá událost ani možnost reagovat na něco mimo sebe, a to i když je reaktibilitou vybavena (zajisté již svou stvořeností resp. v jejím rámci). Vzhledem k tomu, že každá událost musí samu sebe, tj. své bytí, své událostné dění aktivně vykonávat, musí být schopna aktivity. Na nejnižších úrovních je ovšem toto sebe-vykonávání každé události poněkud obestřeno nejasnostmi (jde přece o náš model, a ten musíme teprve dopracovat, a to tak, že se vyhneme vnitřním rozporům a očistíme svůj způsob, jak jen model ustavujeme, tj. myslíme, ode všech vad a nepatřičností), takže se momentálně tímto směrem nevydáme. Pro každou komplikovanější (komplexnější) událost však platí, že jednou ze základních (a přímo konstitutivních) složek jejích aktivit je vždy ustavení, udržování a prohlubování (zkomplexňování) své vlastního „subjektu“ (což lze také vyjádřit jako znovu-ustavování a pře-ustavování události, tj. sebe samé „jakožto subjektu“, neboť vazba mezi subjektem události a událostí samou – jakožto subjektem – je tak těsná, že to také vyžaduje zvláštního zkoumání). V každém případě tedy platí, že reaktibilita není ještě skutečným (uskutečněným) reagováním, a že nutným předpokladem každého reagování (nikoli reaktibility) je „vrženost“.
(Písek, 080202-2.)

Karl Barth (1959)

… To je z tohoto hlediska osvobození, které nelze dost vysoko ocenit a které mu jde vstříc.
Jde mu vstříc (2) jako jeho záchrana z oceánu možností, které se mu zdánlivě v neomezeném počtu nabízejí, tím že je postaven na půdu skutečnosti toho jednoho potřebného, a ta je také jeho jedinou možností. Jde skutečně o záchranu, neboť onen oceán by pro člověka byl jistým zahynutím. Křesťan je jako takový před touto záhubou zachráněn.
Pro křesťana už skončila ztráta obzorů, obrysů a tvarů, v jejíž otevřenosti na všechny strany je člověk vydán všanc všem větrům, takže podléhá zkáze a rozkladu, už skončila pýcha i ubohost bezbřehého mínění, myšlení a usilování.
(překl. LvH)
(ex: 6609, Kirchliche Dogmatik IV-3, § 71, Zürich 19591, 1989, str. 762.)

Karl Barth (1959)

… Das ist unter diesem Aspekt die nicht hoch genug zu schätzende Befreiung, die ihm widerfährt.
Sie widerfährt ihm (2) als seine Rettung aus dem Ozean der sich ihm scheinbar in unbegrenzter Zahl anbietenden Möglichkeiten durch seine Versetzung auf den Boden der Wirklichkeit des Einen Notwendigen, die als solche auch seine einzige Möglichkeit ist. Es handelt sich tatsächlich um eine Errettung. Denn jener Ozean wäre des Menschen sicherer Untergang. Der Christ als solcher wird aus diesem Untergang errettet. Mit der Horizontlosigkeit, Kontur- und Gestaltlosigkeit eines nach allen Seiten geöffneten, allen Winden preisgegebenen und so der Auflösung und Zerstreuung verfallenen Daseins, mit dem Stolz und mit der Kläglichkeit eines uferlosen Meinens, Denkens und Strebens ist es für den Christen vorbei.
(6609, Die kirchliche Dogmatik, IV, 3, § 71, S. 762.)

Karl Barth (1962)

… Teologie odpovídá na Slovo, jež Bůh promluvil, mluví a chce znovu mluvit v dějinném příběhu Izraele, který se naplnil dějinným příběhem Ježíše Krista – nebo v obrácené formulaci: které Bůh promluvil, ještě promlouvá a opět chce promluvit v dějinném příběhu či události Ježíše Krista, v níž docházejí cíle dějiny Izraele. … Slovo boží není tedy zjevení ideje takové smlouvy a styku. Je Logos těchto dějin a tedy Logos, Slovo Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, který je Otcem Ježíše Krista. Řeč těchto dějin, toto Slovo má evangelická teologie vždy nově slyšet, nově chápat, dávat mu vždy nově promlouvat. – Pokusíme se v nutné stručnosti naznačit, co tyto dějiny vypovídají. /189/
Vyprávějí nejprve o jednom Bohu, který z jedné lidské kmenové pospolitosti – pro příklad celému lidstvu – vytvoří svůj lid tím, že na ní pracuje a mluví k ní jako její Bůh, že s ní zachází a rozmlouvá jako se svým lidem. Jahve: „Jsem, který budu“; nebo „Budu ten, který jsem“, nebo „Budu ten, který budu“; tak se tento Bůh jmenuje. …
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, Luděk Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 188-89.)