Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1946)

Je však nesmyslné morálně obviňovat nějaký národ jako celek. Není národního charakteru v tom smyslu, že by jej sdílel každý jednotlivý příslušník národa. Existuje ovšem společenství jazyka, mravů, obyčejů a původu. Ale v něm jsou zároveň možné tak velké rozdíly, že lidé, kteří hovoří touže řečí, si v ní přece mohou zůstávat tak cizí, jako by vůbec nepatřili k témuž národu.
Morálně lze vždy posuzovat jen jednotlivce, nikdy ne kolektiv. Myšlení, které vidí, charakterizuje a posuzuje lidi jako kolektivy, je neobyčejně rozšířeno. Takové charakteristiky – třeba Němců, Rusů, Angličanů – se netýkají nikdy druhových pojmů, pod něž lze jednotlivé lidi subsumovat, nýbrž typových pojmů, jimž více či méně odpovídají. Záměna druhového pojetí s typologickým je známkou myšlení v pojmech kolektivů: ti Němci, ti Angličané, ti Norové, ti Židé – a libovolně dále: ti Frýzové, ti Bavoři – nebo též: ti muži, ty ženy, to stáří. Že typologické pojetí něco vystihuje, to nesmí svádět k domněnce, že jsme poznali každého jedince, uvažujeme-li o něm jako o někom, koho se ona všeobecná charakteristika týká. To je způsob myšlení, který se táhne staletími jako prostředek vzájemné nenávisti národů a lidských skupin. Tohoto způsobu myšlení, většině bohužel přirozeného a samozřejmého, použili nacionální socialisté – a to tím nejhorším způsobem – a vtloukli /39/ jej lidem do hlav svou propagandou. Bylo tomu tak, jako by již neexistovali lidé, nýbrž jen ony kolektivy. Není národa jako celku. Všechna vymezení, která zavádíme, abychom jej určili, jsou překračována povahou faktů. Jazyk, státní občanství, kultura, společné osudy – to vše nekoinciduje, ale protíná se. Národ a stát nespadají v jedno, jazyk, společné osudy, kultura rovněž ne. Národ nelze učinit individuem. ...
(Otázka viny, Academia, Praha 2006, str. 38-39.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Předpokládejme, že teoretičtí fyzici-kosmologové oprávněně předpokládají, že čas „začal“ „probíhat“ v okamžiku, kdy se Velkým Třeskem „ustavil“ náš Vesmír. Takto chápaný „čas“ od té doby probíhá všude, kde se v našem Vesmíru něco odehrává (děje) (zatím víme nebo se aspoň domníváme, že víme, že nikoli stále stejnou „rychlostí“, podle teorie relativity), a že nelze mluvit o nějakém jednotném čase pro celý Vesmír. („Probíhání času možná začalo ve „stejný“ okamžik, ale pak se to probíhání začalo podle okolností v daném regionu měnit a navzájem odlišovat, takže např. dnes nelze počítat s nějakou skutečnou „současností“ na místech velmi od sebe vzdálených.) Mám za to, že na základě těchto údajů (teoretických fyziků) lze uzavřít 1) že průběh času (takto chápaného) je bytostně spjat s „reálným“ děním, 2) že tento čas není ovšem s tímto „reálným“ (událostným) děním přímo totožný, nýbrž že každé takové dění „vytváří“ ve svém nejbližším okolí jakési časové pole, které se překrývá a prolíná s časovými poli, jež kolem sebe vytvářejí jiná událostná dění, takže výsledkem je jakýsi místní „čas“ (možná ne zcela přesně vymezitelný, poněkud asi „neostrý“ či přibližný „čas“), společný všemu událostnému dění příslušného regionu (oblasti). Už tímto úsudkem se dostáváme k nutnosti odlišení „času“, který je časem vlastního, „vnitřního“ průběhu události, od tohoto relativně „obecného“ času do kterého se onen „vnitřní“ čas pravého událostného dění promítá, do něhož proniká a v němž se tento „vnitřní“ čas této i každé další události podílí na ustavení a udržování onoho „obecného“ času resp. onoho ne zcela přesně vymezeného „časového pole“ (který je pro událost samu vlastně jejím „pozadím“, „okolím“ či „prostředním“, částí jejího „osvětí). Spolupůsobení každé z událostí, která má svůj vlastní (sobě vyměřený) „čas“ na onen „čas obecný“ je pochopitelně možné jen za předpokladu, že tento obecný čas už byl ustaven, že se už ustavil, takže je možné jej ovlivnit (a to ne zcela „zvenčí“, neboť každá událost to může dělat jen uprostřed ostatních událostí, bez nichž by obecného času vůbec nebylo). Platí-li to, co nám teoretičtí fyzici říkají, že reálné částice a reálná kvanta mají nesrovnatelně delší vyměřený „čas“ svého „života“ (svého trvání), mohli bychom ještě uzavřít, že onoho prodloužení „času života“ každé reálné částice (nebo reálného kvanta) se každé takové částici (či kvantu) dostává právě díky ostatním událostem a prostřednictví onoho „obecného“ času, který je na nich závislý.
(Písek, 070107-1.)

Jan Patočka (1969)

Proč je čas nezbytnou komponentou výměru bytí jsoucích věcí? Časové stupně a časové horizonty jsou různé, vnitřně spjaté způsoby na jedné straně onoho vyčlenění z celku, jež znamená individuaci jsoucna, na druhé straně spojení, syntézy, která pro nás teprve definuje, určuje jsoucno. Konečná bytost je ve svém setkání se jsoucnem odkázána na syntézu, na slučování zažitého, konečně na svou vlastní časovost. Čas (prostor je jedna z jeho dimenzí) je to, bez čeho není možné ani jsoucno jednotlivého ve světě, ani naše jasnost o jsoucnu, porozumění, rozumějící chování a jednání a posléze poznání.
Co znamená konstatování tohoto časového rázu v charakteristice bytí? Dvojí tezi: že na jedné straně nelze /157/ jsoucno pochopit bez vztahu k bytí, na druhé straně však že bytí věcí nemůže být zjišťováno beze vztahu k odemčenosti pro to, čemu lze porozumět, pro smysl, bez něhož si nelze představit naši zkušenost. Bytí jsoucího bez tohoto vztahu však sleduje odedávna ta filosofická nauka, které říká tradice metafyzika. Problém přirozeného světa, pojatý ve své hloubce jako restituce původního rázu bytí světa a jeho komponent, je tak v souvislosti s otázkou revize metafyziky.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, s. 156-7.)

Karl Jaspers (1949)

Das 60. Jahr ist zweifellos der Beginn des Greisenalters. Der Jubel der Jünglings- und Mannesjahre ist nicht mehr möglich, und heute ohnehin unangemessen. Aber das Philosophieren folgt nicht der biologischen Linie, es kann gerade im Alter erst recht wachsen. Vielleicht zeigt sich sogar nur dem Alter das bleibende Wesentliche. Entgegen dem leiblichen Abstieg geht eine Kurve hinauf in das Ewige. Nicht von selbst. zumeist scheinbar überhaupt nicht; es liegt am einzelnen. Ich wünsche Ihnen, daß Sie dorrhin gelangen.
Der alte Plato, der alte Michelangelo, Rembrandt, der alte Goethe – sie haben wundersam das Tiefste berührt. Sie ermutigen uns kleinen Leute. Es ist ein Geheimnis, daß der Mensch geistig nicht alt werden muß.
(Jaspers Heideggerovi, Basel, 23.9.49.)
6990, Heidegger-Jaspers: Briefwechsel, 1920-1963, Piper, München 1990, S. 188.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Nemůžeme-li zdůvodněně předpokládat žádnou „jsoucnost“ (či „existenci“) času vůbec, tj. času, nikterak nespjatého se skutečným (aktivním – odvozeno od „skutek“) děním, a nemůžeme-li se na druhé straně spokojit ani s popřením skutečnosti času (třeba jen jeho redukcí na jakési apriori), musíme podniknout důkladnější myšlenkový experiment, který by představoval perspektivnější alternativu onoho starého myšlenkového experimentu, podniknutého (hned několika směry) nejstaršími řeckými mysliteli, kteří pak ovlivnili takřka na tři tisíce let evropské myšlení (to ovlivnění mocně a velmi setrvačně přetrvává až dodnes). A tak jako ten řecký experiment pracoval především s myšlenkovými modely, tj. konstrukty (především geometrickými a vlastně vůbec matematickými, tedy s nečasovými obrazci a stejně nečasovými čísly), je třeba se dnes orientovat na myšlenkové konstrukty jiného typu, totiž nezbavené časovosti a časování, tedy ve „vlastním“ čase probíhající „modelové události“. Jedním ze základních, principiálně důležitých problémů, které bude třeba důkladně prozkoumat, je povaha tzv. „aktuálnosti“. Je-li čas původně vždy vlastním časem nějaké pravé události, tj. je-li vždy původně konkrétním časem (časem konkrétního událostného, tedy v jednotu „srostlého“ dění), je třeba vzít vážně, že je sám také neoddělitelně, neodlučně spjat s tímto událostným děním jakožto nerozložitelnou „srostlicí“. To však znamená jedno z dvojího, totiž buď že každá taková „pravá“ událost začíná svou první aktuálností – anebo že začíná ještě dříve, tedy ještě před tím, než se „navenek“, tj. zvnějšku pozorovatelně začala „dít“, „odehrávat“. Ta první možnost se zdá být nemyslitelná bez nějakého předpokladu existence „vnějšího činitele“, kterému by bylo možno onen aktualitu zakládající „akt“ připsat. Ta druhá možnost nepředstavuje ještě žádnou možnost řešení, nýbrž pouze otvírá novou perspektivu směrem ke „skutečnostem“, které jsou jen nepředmětné povahy a kterým (přinejmenším zatím) chybí cokoli, co by jim umožnilo se začít zpředmětňovat. Na první pohled se zdá být i tato druhá myšlenková cesta podmíněna „existencí“ nějakého „vnějšího“ činitele, ale toto zdání má svůj zdroj v některých předsudcích tradičního myšlení. Nová perspektiva, která se tím našemu myšlení otvírá, nás v tomto ohledu musí vést k obezřetnosti: onen „činitel“ by totiž nesměl mí vůbec žádný „vnější“ charakter ani rys, a nemohli bychom mu připisovat ani žádnou „existenci“ (leda spíš nějakou „insistenci“, pokud by ono „in-“ dost výrazně poukazoval na advenienci onoho potřebného „aktu“ z oblasti nepředmětnosti do světa již také předmětného).
(Písek, 100131-2.)