Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (2015)

Vědecké poznání naráží na dvojí hranice.
Za prvé na hranice, které se v bádání objevují v každé době a které jsou překračovány. ...
Druhá hranice vědy má jinou polohu. Je totiž dána tím, že samotné vědy jsou v celku bytostně omezené. Lze to ozřejmit následujícím způsobem: všechno naše poznání vždy zůstává ve světě, nedospívá nikdy ke světu jako takovému. Svět není předmětem zkoumání, nýbrž je, jak říká Kant, ideou, která zkoumání vede a dává mu jednotu. Tuto jednotu ovšem zkoumání svým bádáním vždy rozbíjí. Od té doby, co se vědám podařilo dosáhnout moderní exaktnosti, nemůžeme už popřít fakt, že svět je v našem vědění rozpolcen. Cenou za velké univerzální jednoty, které nám právě tolik imponují, zejména ve fyzice a kosmologii, je vždy abstrahování od ohromného množství jiných významných skutečností, které se tu už vůbec nedostávají ke slovu. Celkové vědění chybí a formy univerzálního, jednotného vědění různého druhu, jsou právě důsledkem toho, že celkové vědění se už nepovažuje za možné.
Další, a to rozhodující, hranicí je ale nyní skutečnost, že všechny vědy jako celek se vztahují k jevům ve /40/ světě. Jevový charakter světa a veškerého jsoucna, pokud je předmětem vědy, však vyplývá z poznání, které už samo vlastně nemá vědecký charakter. Poprvé to naprosto jasně ukázal Kant, i když myšlenkové předpoklady pro to byly vytvořeny dávno v Indii a ve starém Řecku. Podle Kanta (- ... -) se to má tak, že cestou zkoumání jevů nepochopíme nikdy původ bytí a že víme-li o jevovém charakteru poznatelného bytí, vystupuje i při veškerém zkoumání o to jasněji povědomí o onom jiném, které se v závislosti na výkladu nazývá jednou „věc o sobě“, jež tvoří protiklad „jevu“, jindy pak „noumenon“ jako protiklad „fainomenon“, „svoboda“ jako protiklad „přírody“, nebo se označuje jinými výrazy, o kterých se zde nemohu ve stručnosti zmiňovat, protože předpokládají některé další reflexe.
Této hranice vědy se dotýká to, co Kant nazývá „idea“. ...
(Šifry transcendence, Vyšehrad, Praha 2000, str. 39-40.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Celá anglo-saská myšlenková tradice staví na předpokladu tzv. bezprostřední zkušenosti“ (immediate experience). Pod jejím vlivem však docházelo také k některým proměnám kontinentální tradice karteziánského racionalismu. Protože však slovo „zkušenost“ odkazovalo na prostředí příliš ,subjektivní‘, začalo se užívat slova „danost“ na místě oné „zkušenosti“. Nicméně koncept „bezprostřednosti“ zůstával zachován. První větší práce Bergsonova nese podtitul „Essai sur les données immédiates de la conscience“; a s „bezprostředností“ pracuje také Husserl, který chce vycházet s tzv. „přirozeného světa“ (Naturwelt, později Lebenswelt, Patočka překládá „světa našeho života“), který nám je údajně „bezprostředně dán“. Ve „skutečnosti“ nám nic bezprostředně „dáno“ není, tj. tak, že bychom na tom neměli vůbec žádný podíl. Takže všechno, co je nám nějak „dáno“, je už nutně zprostředkováno, a to nejen naší reaktibilitou (široce vzatou), ale především tím, jak „to“ ve svém vědomí resp. svým vědomím (ve svém myšlení resp. svým myšlením) dotváříme a vlastně vůbec spoluustavujeme. Ostatně: oč méně „bezprostřední“ je sama „věc“ (ukazující se skutečnost) než tzv. jev (fenomén)? Každá „pravá věc“ je „pravou událostí“, a ta se děje i ukazuje i bez nás, a to ve svých aktuálně přítomných podobách, tedy nikdy „celá“. Máme-li se k ní svým vědomím (a myšlením) vztáhnout jako k takové, tj. k ní „celé“, musíme ji mínit, myslit jako celou – a to možná jen tak že její „jev“ spoluustavíme, tedy že se jeho ustavení podílíme svými aktivitami. Věci se nám „dávají“ jen tak, že se prezentně ukazují; a my tyto jejich vždy aktuální „úkazy“ (ukázání se) můžeme – a vlastně musíme – nějak vědomím a myšlenkově zpracovat v to, čem,u pak říkám fenomén či jev.
(Písek, 130503-2.)