Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (2015)

Vědecké poznání naráží na dvojí hranice.
Za prvé na hranice, které se v bádání objevují v každé době a které jsou překračovány. ...
Druhá hranice vědy má jinou polohu. Je totiž dána tím, že samotné vědy jsou v celku bytostně omezené. Lze to ozřejmit následujícím způsobem: všechno naše poznání vždy zůstává ve světě, nedospívá nikdy ke světu jako takovému. Svět není předmětem zkoumání, nýbrž je, jak říká Kant, ideou, která zkoumání vede a dává mu jednotu. Tuto jednotu ovšem zkoumání svým bádáním vždy rozbíjí. Od té doby, co se vědám podařilo dosáhnout moderní exaktnosti, nemůžeme už popřít fakt, že svět je v našem vědění rozpolcen. Cenou za velké univerzální jednoty, které nám právě tolik imponují, zejména ve fyzice a kosmologii, je vždy abstrahování od ohromného množství jiných významných skutečností, které se tu už vůbec nedostávají ke slovu. Celkové vědění chybí a formy univerzálního, jednotného vědění různého druhu, jsou právě důsledkem toho, že celkové vědění se už nepovažuje za možné.
Další, a to rozhodující, hranicí je ale nyní skutečnost, že všechny vědy jako celek se vztahují k jevům ve /40/ světě. Jevový charakter světa a veškerého jsoucna, pokud je předmětem vědy, však vyplývá z poznání, které už samo vlastně nemá vědecký charakter. Poprvé to naprosto jasně ukázal Kant, i když myšlenkové předpoklady pro to byly vytvořeny dávno v Indii a ve starém Řecku. Podle Kanta (- ... -) se to má tak, že cestou zkoumání jevů nepochopíme nikdy původ bytí a že víme-li o jevovém charakteru poznatelného bytí, vystupuje i při veškerém zkoumání o to jasněji povědomí o onom jiném, které se v závislosti na výkladu nazývá jednou „věc o sobě“, jež tvoří protiklad „jevu“, jindy pak „noumenon“ jako protiklad „fainomenon“, „svoboda“ jako protiklad „přírody“, nebo se označuje jinými výrazy, o kterých se zde nemohu ve stručnosti zmiňovat, protože předpokládají některé další reflexe.
Této hranice vědy se dotýká to, co Kant nazývá „idea“. ...
(Šifry transcendence, Vyšehrad, Praha 2000, str. 39-40.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Když někdo začne vážně filosofovat, tj. bádat a zkoumat, a zároveň eo ipso zkoumat také své bádání atd., vydává se tím na jakousi cestu, samozřejmě myšlenkovou, a ta se uskutečňuje vždycky pod vlivem a za asistence druhých myslitelů, rozumí se těch, s nimiž se skutečně setká a s nimi vejde v rozhovor (to je nejen možné, ale dokonce nutné s mnoha mysliteli již dávno mrtvými). A tak záleží na tom, s kým se takový filosofující adept setká a do jaké míry jej jeho „partneři“ v tom setkávání a vzájemném rozmlouvání pomáhají lépe či hůře orientovat v té nepřehledné spoustě nejrůznějších myšlenek a myšlenkových cest těch dalších druhých myslitelů. – Příklad: nikdy jsem neměl dojem, že bych se sám před sebou a pro sebe (tím méně před svým učitelem) mohl přihlásit k fenomenologii jako nadšený učeň. Můj učitel tomu rozuměl jako jakési nepřizpůsobivosti a možná nechuti se přizpůsobovat, adaptovat; jednou o mně (na dotaz svého kolegy, který uvažoval o mém přijetí do zaměstnání) řekl, že jsem dificilní. (Řekl mi to právě ten jeho kolega na vysvětlenou, proč mne nepřijme.) Ještě o několik let dříve jsem se při psaní své dissertační práce na svého učitele (tehdy již z fakulty po Únoru vyhozeného) ptal, oč bych se měl opřít při promýšlení kapitoly o „akci“ a „aktivitě“ subjektu. A můj učitel mi tehdy doporučil Merleau Pontyho. Brzo jsem zjistil, že se mi to pro mou práci nehodí, a protože jsem měl málo času, musel jsem vše vymýšlet jinak. Teprve po mnoha letech jsem – upozorněn svým přítelem – zjistil, že by se mi byl mohem lépe hodil Maurice Blondel, i když jen v některých směrech. Mám zkrátka dojem, že bych se byl ve své myšlení možné ubíral jiným směrem, kdyby mě tehdy na Blondela nasměroval můj učitel (který Blondela ovšem velmi dobře znal). Nechť to slouží jako příklad toho, jak významným se někdy může stát jen takové lehký pokyn, anebo jak značné může mít důsledky, když takový pokyn nepřijde, když vám takový pokyn někdo nedá, když vás na to neupozorní. (Anebo zase kdy upozorní a vy z toho můžete několik let těžit – jako zase v jiném případě, když mne přítel upozornil na Pierra Teilharda de Chardin.
(Písek, 111018-3.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Systematičnost je takříkajíc „normou“ každého filosofování, ale to vůbec neznamená, že jeho cílem musí být stavba „systému“. Pro posouzení „myšlenky“ (koncepce, teorie atd.) je zajisté nezbytné dbát pečlivě příslušného věcného i systémového kontextu, a to znamená jaksi izolovaně (byť jen provizorně) od konkrétního autora a jeho myšlenkové cesty. Jakmile nám ovšem jde hlavně o samotného myslitele a jeho tvorbu, tedy i jeho myšlenkovou cestu (vývoj, eventuelně radikální obraty a změny v přístupu apod.), musíme si klást otázku, zda jde – řečeno slovy Zygmunta Baumana – o klasickou podobu cesty poutníka (se všemi zákruty, obraty, zastaveními i prudkými novými starty) nebo jen o bezcílného tuláka, který však může místy narazit i na hloubku. Ovšem Baumanem rovněž zmíněný typ povrchního turisty by neměl být ve filosofii vůbec trpěn, a to ani v popularizujících formách (v těch dokonce nejméně vzhledem k jejich rozsáhlé škodlivosti).
(Písek, 120901-2.)

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)

A. Halder – M. Müller (1988)

existenziell (lat.), das unmittelbare Dasein eines Einzelnen, bestimmten Menschen betreffend, im Unterschied zu existenzial = (fundamental-)ontologisch zum Dasein des Menschen als solchem gehörig.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)