Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (2015)

Vědecké poznání naráží na dvojí hranice.
Za prvé na hranice, které se v bádání objevují v každé době a které jsou překračovány. ...
Druhá hranice vědy má jinou polohu. Je totiž dána tím, že samotné vědy jsou v celku bytostně omezené. Lze to ozřejmit následujícím způsobem: všechno naše poznání vždy zůstává ve světě, nedospívá nikdy ke světu jako takovému. Svět není předmětem zkoumání, nýbrž je, jak říká Kant, ideou, která zkoumání vede a dává mu jednotu. Tuto jednotu ovšem zkoumání svým bádáním vždy rozbíjí. Od té doby, co se vědám podařilo dosáhnout moderní exaktnosti, nemůžeme už popřít fakt, že svět je v našem vědění rozpolcen. Cenou za velké univerzální jednoty, které nám právě tolik imponují, zejména ve fyzice a kosmologii, je vždy abstrahování od ohromného množství jiných významných skutečností, které se tu už vůbec nedostávají ke slovu. Celkové vědění chybí a formy univerzálního, jednotného vědění různého druhu, jsou právě důsledkem toho, že celkové vědění se už nepovažuje za možné.
Další, a to rozhodující, hranicí je ale nyní skutečnost, že všechny vědy jako celek se vztahují k jevům ve /40/ světě. Jevový charakter světa a veškerého jsoucna, pokud je předmětem vědy, však vyplývá z poznání, které už samo vlastně nemá vědecký charakter. Poprvé to naprosto jasně ukázal Kant, i když myšlenkové předpoklady pro to byly vytvořeny dávno v Indii a ve starém Řecku. Podle Kanta (- ... -) se to má tak, že cestou zkoumání jevů nepochopíme nikdy původ bytí a že víme-li o jevovém charakteru poznatelného bytí, vystupuje i při veškerém zkoumání o to jasněji povědomí o onom jiném, které se v závislosti na výkladu nazývá jednou „věc o sobě“, jež tvoří protiklad „jevu“, jindy pak „noumenon“ jako protiklad „fainomenon“, „svoboda“ jako protiklad „přírody“, nebo se označuje jinými výrazy, o kterých se zde nemohu ve stručnosti zmiňovat, protože předpokládají některé další reflexe.
Této hranice vědy se dotýká to, co Kant nazývá „idea“. ...
(Šifry transcendence, Vyšehrad, Praha 2000, str. 39-40.)

Ladislav Hejdánek (2012)

České slovo „názor“ je původně překladem řeckého slova theoriá, což se také překládá jako zírání, zření, náhled, nahlížení. Už nejstarší řečtí filosofové se kriticky distancovali od pouhého mínění, domnění, což se řeklo jako doxa. Doxa se bytostně lišilo od epistémé, takže dokonce ani správné mínění, orthé doxa, se ještě nemohlo stát skutečným věděním. Z důvodů nedostatečné vzdělanosti, tj. kultivovanosti dnes často slyšíme, že „lidé jsou různých ‚názorů‘„, což je ovšem vlastně nesmysl; správně je třeba říci, že mají různá mínění, neboť názor je a vůbec může být jen jeden, pro každého stejný, opravdové nazření vylučuje různost, protože vylučuje omyly. Klasickým příkladem takového pro všechny stejného „názoru“ je třeba pravoúhlý trojúhelník: ten, který podle staré tradice údajně „nahlédl“ či „nazřel“ Thales nebo Pythagoras, je s naprostou přesností tentýž, který můžeme „nahlédnout“ či „nazřít“ my dnes. Tento příklad je však zároveň dokladem pro to, že „nazřít“ můžeme pouze myšlenkové modely („konstrukty“), ale nikoliv něco „reálného“ (skutečného, „fysického“); to musíme jen krok za krokem poznávat. Pouze myšlenkové konstrukty můžeme učinit předmětem „nazření“ či „názoru“, protože jen ty můžeme „myslit“ jako izolované.
(Písek, 120521-3.)