Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1951)

Sartre ist der Schöpfer des Existentialismus, der heute in der breiten Welt ein Echo findet. Ohne Sartre wäre die Sache auf engere Kreise beschränkt geblieben. Sie machte als Mode erst von sich reden, als der Dichter sie vertrat und in seinem dichterischen Werk ihr Sprache gab. Das ist ein philosophisch zweideutiges Faktum. Was nur in dichterischer Gestalt sich versteht, bleibt für den Hörer und Leser undurchdachte Stimmung. In Auffassungen und Folgen ist sie dem Zufall preisgegeben und zeigt dann jene absonderlichen Randerscheinungen, die mit dem Ursprung der Sache nicht viel zu tun haben. Die Menge derer, die Sartres Dramen und Romane kennen, ist gewiß außerordentlich viel größer als die der wenigen, die sein umfangreiches philosophisches Werk lesen. Dichtung ist noch nicht Philosophie oder sie ist mehr als Philosophie. Wie großartig auch immer uns eine Welt etwa in Balzac oder Dostojewski begegnet, unser Innerstes erregt, uns mitschwingen läßt, in solcher Gestalt wird Erlebnis und Möglichkeit noch nicht zu Entschluß und Festigkeit der Existenz. Die Verführung durch ästhetische Anschauung, wenn diese, statt Versuchsfeld im Spiel der Möglichkeiten zu bleiben, zur Haltung des Lebens wird, vernichtet den Ernst. – Sartres Erfolg als Autor von Dramen und Romanen beruht aber nun doch keineswegs allein /498/ auf seiner Kunst, die geschult ist an der Überlieferung der klassischen französischen Form, sondern vor allem darauf, dass er die Nöte und Schrecken des heutigen Menschen aus dem Denken her darstellt. Er möchte uns gegenwärtige Menschen zu unserem Bewusstsein, d.h. er möchte uns unsere Philosophie bringen, in der Stufenfolge vom dem eindrücklich einfachen, jedermann faßlichen Symbol bis zum verwickelten Gedanken. Seine Dichtungen sind ...
(Was ist Existencialismus? in: Schweitzer Illustrierte 40, 1951, Nr. 18, pp. 15, 26; s malými změnami in: 3327, Aneignung und Polemik, München 1968, S. 497.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Každá živá bytost (a vlastně každá pravá událost jako subjekt) se musí nějak orientovat ve svém okolí; tato „orientovanost“ je součástí jejího reagování na toto okolí. Nejde však jen o momentální reagování ani o momentální orientovanost, nýbrž o něco, co má svou „vlastní“ minulost a přítomnost, která není součástí vlastní minulosti, přítomnosti a budoucnosti oné živé bytosti (resp. subjektu v širokém pojetí), která se ve své okolí orientuje. Proto také ono slovo, totiž „orientovanost“. nevystihuje dostatečně, oč jde, protože jsme zvyklí „orientovanost“ chápat jako něco subjetního (a dokonce subjektivního). Právě proto potřebujeme jiné slovo, které by samo ihned napovídalo, že taková orientovanost má vedle toho běžného významu čehosi úzce se subjektem spjatého a takřka na subjekt resp. subjektnost převoditelného a do subjektnosti integrovatelného ještě jinou stránku, jinou složku, která vlastně vůbec umožňuje, abychom mohli uvažovat a mluvit o orientovanosti, totiž jakýsi prostor, místo, právě ono „okolí“, bez něhož žádná orientace nemá smysl a nemůže být ani uskutečňována. A nyní n sleduje to nejdůležitější: toto „místo“, tento „prostor“, toto „okolí“ nemůžeme, nesmíme prostě „objektivovat“, tj. pokoušet se něco takového vymezit a vyjmenovat, vypočítat ze svého hlediska, jak my to vidíme, nýbrž jakoby z hlediska, z perspektivy onoho „subjektu“, oné „bytosti“, která se sama nějak musí aktivně orientovat přibližně někde tam, kde to my jako pozorovatelé můžeme zvnějšku sledovat a popisovat. Trochu zřejmější to je tam, kde jde opravdu o živou bytost, ale popravdě to platí pro veškeré pravé, tj. vnitřně integrované událost-subjekty v kosmickém rozsahu, tj. na všech úrovních, od těch nejnižších až po člověka (který zůstává subjektem nejvyšší úrovně, i když tím musíme myslet i každou možnou myslící bytost i na jiných místech a třeba dobách ve Vesmíru). Živá bytost nepochybně žije v nějakém „prostředí“, jehož je „středem“; toto její prostředí však nemůžeme ztotožnit s pouhým „okolím“, tj. s tím, co se „vyskytuje“ někde v blízkosti „okolo“ ní. Je mnoho skutečností, na které taková bytost vůbec nereaguje a vůbec je nijak do své orientovanosti nezapojuje a nezapracovává; a na druhé straně musíme připustit, že my jako vnější pozorovatelé, chceme-li nějak ze svého stanovisko „uchopit“ a „pochopit“ ono „okolí“, do něhož tu bytost zasazujeme resp. v níž ji rozpoznáváme jako „zasazenou“, nemusíme ani dohlédnout a rozpoznat ty nejrozmanitější způsoby a formy, jimiž taková bytost skutečně (tj. skutkem, aktivně) reaguje na své „okolí“. Ta bytost ovšem nežije a nejedná, nechová se a nevztahuje se k tomu „okolí“, jak my je vidíme a jak jsme je vymezili, nýbrž k poněkud odlišnému „svému okolí“, jak si je svými aktivitami a reakcemi sama vybrala a rozpoznala, tj. jak si je selektivně „osvojila“. Jinak řečeno: my i jako vnější pozorovatelé musíme o tomto rozdílu vědět a obojí neztotožňovat“ vedle toho, jak popisujeme její prostředí ze své perspektivy, musíme vidět, rozpoznávat a studovat také její „osvětí“.
(Písek, 080317-1.)

Karl Jaspers (1961)

... Ve Starém zákoně existují vám všem dobře známá slova „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho“, podle Kanta ta nejhlubší slova bible. Proč? Protože transcedence uchopená pomocí obrazu a podobenství už není transcedencí, nýbrž stala se něčím konečným. Učiníme-li si obraz a podobenství o božství, stává se božství něčím ve světě, jak tomu bylo s mnoha bohy v dějinách. Ale v samotném Starém zákoně jsou přece texty plné obrazů božství, stále se mluví o tom, jak je Bůh hněvivý, milosrdný, žárlivý, spravedlivý, jak udílí pokyny, stanoví zákony a tak dále, tedy samé obrazy a samá podobenství. V člověku jako konečné smyslové existenci se skrývá nepřekonatelná antinomie, spočívající v tom, že transcedenci nebo božství, jehož obraz či podobenství /75/ si nemá vytvářet, nemůže jako konečná bytost myslet jinak než v obraze a podobenství, to znamená přibližovat se k němu v šifrách. Toto napětí nikdy neustává a nemůže ustat. Můžeme je pochopit. ...
(Šifry transcendence, přel. Vlastimil Zátka, Vyšehrad, Praha 2000, str. 74-75.)

Karl Jaspers (1961)

Druhá hranice vědy má jinou podobu. Je totiž dána tím, že samotné vědy jsou v celku bytostně omezené. Lze to ozřejmit následujícím způsobem: Všechno naše poznání vždy zůstává ve světě, nedospívá nikdy ke světu jako takovému. Svět není předmětem zkoumání, nýbrž je, jak říká Kant, ideou, která zkoumání vede a dává mu jednotu. Tuto jednotu ovšem zkoumání svým bádání vždy rozbíjí. Od té doby, co se vědám podařilo dosáhnout moderní exaktnosti, nemůžeme už popřít fakt, že svět je v našem vědění rozpolcen. Cenou za velké univerzální jednoty, které nám právem tolik imponují, zejména ve fyzice a kosmologii, je vždy abstrahování od ohromného množství jiných významných skutečností, které se tu už vůbec nedostávají ke slovu. Celkové vědění chybí a formy univerzálního, jednotného vědění různého druhu, jsou právě důsledkem toho, že celkové vědění se už nepovažuje za možné.
(Šifry transcendence, přel. Vlastimil Zátka, Vyšehrad, Praha 2000, str. 39.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Když mluvíme o okolí, jistě musíme počítat s jakýmsi jeho centrem, středem – bez centra není žádného okolí. Okolí je to, co je „okolo“ nějakého středu. Nicméně na tom středu vůbec nezáleží, co do toho okolí zahrneme (my, tj. já jako pozorovatel zvenčí rozhoduji o tom, co do toho okolí pojmu a co už ne). Pokud záleží na tom, co (nebo kdo) je v tom „středu“, mluvíme raději o „prostředí“ – na rozdíl od pouhého „okolí“ je „prostředí“ zřetelně vztaženo k příslušnému „středu“. Stále však zůstává rozhodující pohled vnějšího pozorovatele: ten sice v případě prostředí už bere na vědomí nějaké jsoucno či spíše bytost, která je oním „středem“, ale je to nadále pohled zvnějšku, z distance. Naproti tomu v případě, kdy nám jde také a dokonce především o nějaký „subjekt“ (nejspíš živou bytost či bytosti velmi rozdílných „úrovní“, takže už bereme v úvahu, zda ta „bytost“ na své okolí či prostředí tím či oním způsobem „reaguje“), můžeme brzo zjistit, že sám tento subjekt se vztahuje k tomu, co vidíme v jeho okolí, jako k čemusi známu (a tedy jakoby náležitým způsobem patřícímu k jeho okolí), anebo jako něco cizího, neznámého, eventuelně nebezpečeného atd. A potom už začíná mít smysl otázka, zda okruh toho, nač příslušný subjekt reaguje, ale také co už nějak zahrnuje mezi známé či dokonce běžné – a tedy vlastně nezajímavé – „součásti“ svého okolí: a tak se můžeme pokoušet zkoumat, co všechno do toho „svého“, tj. „osvojeného“ okolí či prostředí daný subjekt zahrnuje, a zejména jakým způsobem, jaký význam tomu či onomu „připisuje“ a jakým způsobem na to reaguje. Docházíme k tomu, že subjekt si něco ze svého okolí či prostředí osvojuje a buduje si z těch osvojení skutečností (tj. částí a složek svého okolí) jakési „své okolí“, „svůj svět“, osvojený svět (či jen kus světa). A pro tento „osvojený svět“ vymyslel a razil už před válkou Patočka termín „osvětí“.
(Písek, 080701-1.)