Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1931)

Transzendieren überhaupt
1. Überschreiten der Gegenständlichkeit. – Philosophie ist das denkende Vergewissern eigentlichen Seins. Weil kein Sein, das als erforschbarer Gegenstand gegeben wäre, als das eigentliche Sein haltbar ist, muβ Philosophie über alle Gegenständlichkeit transzendieren.
Der Gegenstand, den ich erkenne, ist im Erkenntnisakt gemeint, aber nicht Bestandteil dieses Erkenntnisaktes; Erkenntnisakt und Gegenstand stehen auch im Meinen eines idealen, etwa eines mathematischen, Gegenstandes einander gegenüber. ...
(3337, Philosophie Bd. I, Springer, Berlin etc. 1956, S. 37.)

Karl Jaspers (2015)

Vědecké poznání naráží na dvojí hranice.
Za prvé na hranice, které se v bádání objevují v každé době a které jsou překračovány. ...
Druhá hranice vědy má jinou polohu. Je totiž dána tím, že samotné vědy jsou v celku bytostně omezené. Lze to ozřejmit následujícím způsobem: všechno naše poznání vždy zůstává ve světě, nedospívá nikdy ke světu jako takovému. Svět není předmětem zkoumání, nýbrž je, jak říká Kant, ideou, která zkoumání vede a dává mu jednotu. Tuto jednotu ovšem zkoumání svým bádáním vždy rozbíjí. Od té doby, co se vědám podařilo dosáhnout moderní exaktnosti, nemůžeme už popřít fakt, že svět je v našem vědění rozpolcen. Cenou za velké univerzální jednoty, které nám právě tolik imponují, zejména ve fyzice a kosmologii, je vždy abstrahování od ohromného množství jiných významných skutečností, které se tu už vůbec nedostávají ke slovu. Celkové vědění chybí a formy univerzálního, jednotného vědění různého druhu, jsou právě důsledkem toho, že celkové vědění se už nepovažuje za možné.
Další, a to rozhodující, hranicí je ale nyní skutečnost, že všechny vědy jako celek se vztahují k jevům ve /40/ světě. Jevový charakter světa a veškerého jsoucna, pokud je předmětem vědy, však vyplývá z poznání, které už samo vlastně nemá vědecký charakter. Poprvé to naprosto jasně ukázal Kant, i když myšlenkové předpoklady pro to byly vytvořeny dávno v Indii a ve starém Řecku. Podle Kanta (- ... -) se to má tak, že cestou zkoumání jevů nepochopíme nikdy původ bytí a že víme-li o jevovém charakteru poznatelného bytí, vystupuje i při veškerém zkoumání o to jasněji povědomí o onom jiném, které se v závislosti na výkladu nazývá jednou „věc o sobě“, jež tvoří protiklad „jevu“, jindy pak „noumenon“ jako protiklad „fainomenon“, „svoboda“ jako protiklad „přírody“, nebo se označuje jinými výrazy, o kterých se zde nemohu ve stručnosti zmiňovat, protože předpokládají některé další reflexe.
Této hranice vědy se dotýká to, co Kant nazývá „idea“. ...
(Šifry transcendence, Vyšehrad, Praha 2000, str. 39-40.)

Ladislav Hejdánek (2002)

Nejstarší a tedy první institucí, která se zabývala organizací myšlenkové práce a náročného myšlenkového (řekli bychom „vědeckého“, kdyby to slovo dnes neznamenalo něco jiného, totiž specializaci na úzký obor otázek) „výzkumu“, byla Platónova a platónská Akademie, založená roku 387 př.Kr. v Athénách. V Tuskulských hovorech (1976, s. 31; 4566, s. 10-11n.) se Cicero přiznává k vědomému napodobení „starého sókratovského způsobu, jak vést diskusi vyvracením cizích názorů“ (správně má být přeloženo: vyvracením názorů druhého); uvádí hned, že „Sókratés věřil, že tímto způsobem lze nejsnáze najít, co je pravdě nejpodobnější.“ [Haec est enim, ut scis, vetus et Socratica ratio contra alterius opinionem disserendi. Nam ita facillime quid veri simillimum esset inveniri posse Socrates arbitrabatur.] A právě tento „sókratovský“ způsob si jako první literárně osvojil jeho největší žák, Platón, a předvedl to mnohonásobně ve svých dialozích. Cicero tak vyslovil – sice poněkud nepřesně a ne zcela domyšleně, takže my to budeme muset opravovat – něco základně významného: myšlenkové zkoumání chce dospět k pravdivosti (opět chyba v překladu, Cicero nemluví o veritas, nýbrž o verum), a základní metodou je tu metoda dialektická (té se o něco později dovolává Cicerónův Učitel: „To nemáš ani povrchní znalosti dialektiky?“ – s. 35 českého překladu). Podle toho bychom mohli říci, že filosofie je nutně záležitost dialogická, tedy záležitost ne jednoho, ale více lidí, kteří spolu rozmlouvají, třeba i polemicky, ale zcela zásadně tak, že si navzájem naslouchají. Naproti tomu dialektika je vlastně jen logika, i když se v jejích postupech pracuje s protiklady a protikladnými názory. Abychom mohli obojí náležitě rozlišit s ohledem na původní kořeny slova, musíme přistoupit k jisté konstrukci. Metoda dialektická odhaluje rozpory, aby vysvitla nedržitelnost jedněch ve prospěch druhých; dialektika nehodlá najít a odhalit něco nového, nýbrž jen vyloučit nesprávná, nedržitelná tvrzení. Právě proto v dialektice platí, že každý výrok je pravdivý nebo nepravdivý; a cílem dialektiky je především ten nepravdivý odhalit a tím zvrátit, popřít. Naproti tomu metoda dialogická si nedělá iluze o tom, že ze dvou protikladných výroků lze alespoň jeden vyvrátit a tím (snad) podpořit ten druhý. Spíše předpokládá (to je právě to sókratovské !), že nikdo neví nic určitého. Ale v rozhovoru lze společnými silami (a ovšem dobrou vůlí, to je také důležité) dospět k nahlédnutí, které neměl na počátku nikdo z rozmlouvajících, ale které se jim společně otevřelo, když se pokoušeli proti sobě argumentovat. (Písek, 020820-1.)