Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1946)

... Národ nelze učinit individuem. Národ nemůže heroicky zahynout, nemůže být zločincem, nemůže jednat mravně nebo nemravně; to vše je možné jen v případě jednotlivců, kteří k němu patří. Národ jako celek nemůže být vinen nebo nevinen – ani v kriminálním ani v politickém (zde jsou odpovědni jen občané státu) ani v morálním smyslu.
Posuzování v kategorii národa je vždy nespravedlivé; předpokládá falešnou substancializaci – má za následek to, že člověk jako jedinec je zbaven důstojnosti.
Ale světové mínění, které dává nějakému národu kolektivní vinu, je faktem téhož druhu jako skutečnost, že se po tisíciletí myslilo a říkalo: Židé jsou vinni tím, že Ježíš byl ukřižován. Kdo jsou ti Židé? Určitá skupina politicky a nábožensky rozhorlených lidí, kteří měli tehdy mezi Židy jistou moc, jež vedla ve spolupráci s římskou posádkou k Ježíšově popravě.
Přesila takového mínění, které se stává samozřejmým – a to i u myslících lidí -, udivuje proto, že omyl /40/ je tak jednoduchý a zřejmý. Stojíme před jakousi stěnou, jako by lidé byli hluší ke každému důvodu, ke každé skutečnosti, a i když k nim hluší nejsou, přece na ně zase hned zapomínají, aniž by uznali jejich platnost.
Kolektivní vina národa nebo skupiny uvnitř národů tedy nemůže – s výjimkou politické odpovědnosti – existovat: ani jako kriminální ani jako morálním vina ani jako metafyzická vina. Prohlásit za viníka kolektiv je omyl, k němuž má pohodlnost a nadutost průměrného, nekritického myšlení blízko.
(Otázka viny, Academia, Praha 2006, str. 39-40.)

Aristotelés (-384-322)

Jest však vůbec něco zvláštního chtít rozhodovat o pravdě ze zjevu, že se věci vezdejší mění a nikdy netrvají v témž stavu. Neboť pravdu je třeba hleděti si získat z toho, co se chová stále stejně a co nepodléhá žádné změně. Takového druhu jsou nebeská tělesa. Ta se totiž nejeví hned tak, hned jinak, nýbrž jsou stále tatáž a nemají nic společného se změnou.
(0176, Metafyzika, Praha 1946, str. 100-01 – IV, 1004b.)

Aristotelés (-384-324)

V dalším výkladu obraťme zřetel k podstatám, jež jsou souhlasně uznávány. Jsou to podstaty smyslové. Všechny smyslové podstaty však mají látku. Podstatou jest podmět, v jednom smyslu látka – látkou rozumím to, co sice není toto zde, určitá věc, ve skutečnosti, ale jest toto zde v možnosti – , v jiném smyslu však pojem a tvar, a to, poněvadž jest něčím určitým, jest pojmově odlučitelné. Za třetí jest to, co jest z nich složeno; a jenom tomu náleží vznik a zánik a co jest prostě odlučitelné; neboť s hlediska pojmu jsou jedny podstaty odlučitelné, druhé nikoli.
Je však patrno, že také látka jest podstatou. Neboť ve všech změnách z jedné protivy do druhé jest nějaký podklad, na němž se změny dějí; tak při změně místa to, co jest nyní tu, nato někde jinde, při změně kolikostní to, co jest nyní tak veliké a potom menší nebo větší, a při změně jakostní to, co jest nyní zdravé a potom nemocné. A podobně jest také při změně z hlediska podstaty něco, co nyní vzniká a potom zaniká, a co nyní jest podkladem jako toto zde, tj. něco určitého, a potom jako něco ve smyslu zbavenosti, co je prosto tvaru.
(0176, Metafysika, př. A. Kříž, Praha 1946, str. 213 – VIII, 1042a,b.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Tradiční (původně aristotelská) argumentace pracuje se změnou takto: vycházíme z předpokladu, že „existuje“ něco, co se mění“ (v této chvíli se přidržím knížky 7914, s. 1-2: „We start from the fact that something exists which changes.“) A pak je třeba analyzovat, co míníme onou „změnou“: „we must analyse the notion of change“. „Whenever a thing is said to change this means that two moments can be distinguished in it, first, before, and secondly, after, the change takes place. In the first moment the thing is merely capable of receiving some fresh modification, and /2/ in the second it has actually received it. In the first it is in potency, and in the second it is in act. Change means the actuation of potency.“ A teď to nejdůležitější: ta „věc“, která se mění, nemůže být zároveň vyvolavatelem (příčinou) oné změny, a zároveň pasivním příjemcem (následkem) té změny, protože nemůže být zároveň „možností“ a zároveň „skutečností“. V pozadí této argumentace je několik nevyslovených „tvrzení“ jakožto předpokladů, která však před kritickým rozborem neobstojí. Změna tu je totiž chápána jako náhlý skok z možnosti do skutečnosti (z potence do aktuálnosti); naproti tomu ani v říši možného, ani v říši skutečného není pro změnu žádné místo. To, co je vskutku možné, se nemůže měnit; a to, co je vskutku skutečné, se rovněž nemůže měnit. Takže vlastně to, „co“ se mění (a co podle zmíněného autora nemůže být popíráno), je někde mezi pouhou možností a skutečností, je tedy jaksi „polo-skutečné“ – a to je právě onen návrat k antické představě, že změna buď vůbec neexistuje (není „možná“ – Eleaté), anebo je jen na cestě k uskutečnění, takže není plně skutečná (aristotelská představa, že s dokonalostí, tj. s dosažením dokonalosti, ustává veškerý pohyb). Vlastní problém je tedy zakryt a skryt: jde o to, co to vlastně máme na mysli, když řekneme, že existuje „něco“, co se mění, tedy nějaká měnící se „věc“. Naše řešení je na první pohled poměrně jednoduché, ale otvírá pohled, ba víc než to, otvírá cestu k mnoha dalším velmi podstatným a nesnadným problémům, které bude nutno odpovědně řešit. Ta jednoduchost spočívá v tom, že na jedné straně budeme nadále trvat na tom, že o změněn můžeme smysluplně mluvit jen za předpokladu, že se mění „něco“. Ale zatímco starý (metafyzický) předpoklad měl za to, že to, „co“ se mění, se vlastně nemůže v průběhu změny měnit, protože by chyběl potřebný „substrát“ změny, my budeme trvat na tom, že to, „co“ se mění, je událost, rozumí se „celá“ událost, událost jako „celek“. Že tedy nejen nemůžeme, ale ani nemusíme předpokládat, že se uprostřed změny něco nemění, že něco musí zůstávat mimo proces změny, neboť integrita události nemůže spočívat v něčem, co se událostného dění (tedy změny samé) neúčastní, co se na ní nepodílí, tj. co je samo z onoho dění, z oné sjednocené, integrované změny vyňato. I kdyby něco takového, co se vůbec nemění, „existovalo“, nemohlo by to v žádném případě nikterak přispět k sjednocení takového dění, kterému říkáme „událost“, a které je vnitřně sjednoceno.
(Písek, 070426-2.)

Karl Jaspers (1947)

Jedes Umgreifende ist in der Spaltung nicht allein auf der einen Seite, als Objekt oder als Subjekt. Die Beschränkung auf die eine Seite läßt das Wesentliche verlorengehen, das aber nicht auf der anderen Seite liegt, sondern in den Weisen des Verbundenseins von Objekt und Subjekt in der Spaltung. Auch die Existenz liegt keineswegs im Subjekt als solchem; Existenz erscheint in der Verschlungenheit von Subjektivität und Objektivität.
Das Seinsbewußtsein hat also einen doppelten Boden, sowohl in der Objektivität wie in der Subjektivität. Immer stößt die bewegte Seele /1024/ in allen Weisen ihres Innewerdens auf das Objekt als ein Seiendes, das an sich ist, das mehr ist als die Seele und als der Gedanke, das gedacht wird und nicht selbst Denken ist. Immer ist für die Seele wieder das Letzte ihre Subjektivität, die Gewißheit, daß sie ist, das Innensein dessen, was sie ist. Das Objekt kann zum absoluten Ansichsein gesteigert werden. Dort ist das Sein die Substanz, hier das Ich. Beide sind falsche Verabsolutierungen des einen Pols. Beide für sich führen zum Bewußtsein einer Bodenlosigkeit. Unser Seinsbewußtsein fühlt das Sein verloren, wenn es nichts mehr als nur das Objekt hat oder nur noch Subjekt ist. Dann findet im Philosophieren jeweils eine Umkehr statt. Wenn im objektiven Wissen von Gegenständen der eigentliche Sinn von Sein, damit Wesentlichkeit und Interesse aufhört, dan wird im Durchbruch zur Subjektivität die Wirklichkeit des Seins gesucht(z.B. Kierkegaard). Wenn umgekehrt in der endlosen Reflexion der Subjektivität, in der bloß spekulativen Bewegung des Gedankens mit dem Objekt auch der Gehalt verschwunden ist, dann wird der „Durchbruch zum Objekt“ zu leidenschaftlichem Begehren des Denkens (z.B. der junge Schelling). Jedesmal tritt die feindselige Forderung auf: man müsse aus der Bodenlosigkeit zum Sein zurückkehren. Solche polemische Haltung pflegt aus dem einen Extrem ins andere zu führen.
(3326, Von der Wahrheit, München 1958, S. 1023-24.)