Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Arthur C. Clarke (1988)

„Dobrá práce. Teď už je nic nebude lákat k návratu.“
„V téhle chvíli jsem už pochopil mnoho věcí, ale stále se nemůžu zbavit smutku, že můj starý život vyhasíná.“
„I tohle přejde. Já jsem se také vrátil na Zemi, abych se setkal s těmi, které jsem měl kdysi rád. Nyní už vím, že existují větší věci než láska.“
„A které?“
„Třeba soucit. Spravedlnost. Pravda. A ještě jsou další.“
„Takové názory rád přijímám. Byl jsem už velice starý na příslušníka svého druhu. Mladistvé vášně ze mě už dávno vyprchaly. … „
(2061: Třetí vesmírná odysea, př. Zd. Volný, Praha 1991, str. 182.)

Jan Patočka (1946)

Počínám tam, kde 3. sešit končil. Polin v diskusi proti mé námitce, že jeho filosofie není filosofií akce, poněvadž povede k uvědomění libovolnosti toho, za čím akce jde, a tudíž k lhostejnosti vůči činu samému, řekl prostě, že čin jest vždy nejistý, děje se vždy na podkladě nejistoty. A uvedl příklad manželství. – Nejistota: ta by ještě šla, ale horší je jistota o tom, že hodnoty jsou neskutečné, že jim skutečnost může dát toliko naše jednání. V tom je totiž bludný kruh: rozhodnutí má se o něco opírat a to, oč se opře, bude závislé na tom, jak se rozhodneme! A dále: Je sice jisté, že mnoho činů, ba většina, se děje v nejistotě o hodnotách; ale přece si tuto nejistotu zastíráme, hledíme ji nevidět, i když je nám skoro evidentní, že jde o klam. To přece samo zase něco znamená. Člověk se chce o něco opřít; a není-li této opory, bude v nejistotách a v nouzi. Vidíme ostatně již ze zkušenosti, jak se lidé ustavičně opírají, ne-li jinak, aspoň o příklady, a objektivismus sám psychologicky se možná může vykládat právě jako výtvor této potřeby. Ale je nutno si aspoň klást otázku: jest tato potřeba v každém případě toliko dokument lidské slabosti, dokument oné libovůle, kterou odhaluje právě Polin, nebo jest za ní něco důsažnějšího a jest to index metafyzické otázky? – Naprostá libovůle zamezí také, je-li jednou uvědomena, aby se nevynořovali právě takoví tvůrčí duchové morální, kteří v minulosti byli autory kánonů morálních: duchové s vědomím poslání, a to kladného, zavazujícího. Možná budou Nietzscheové, ale nikoli Sókratové a Ježíšové, resp. Kierkegaardové.
23.11.46
(ex: Deník 23.XI.1946 – 29.V.1947 – přepis, 3173.)

Emmanuel Lévinas (1983)

Le sens du cheminement philosophique varie pour celui qui le parcourt selon le moment ou le lieu où il essaie d’en rendre compte. C’est du dehors seulement que l’on peut embrasser et juger un tel devenir. Au chercheur lui-même ne reste que la ressource de décrire les thèmes qui le préoccupent à l’arrêt même où il essaie de faire le point.
(La conscience non intentionnelle, přednáška v Bernu 1983,
in: François Poirié, Emmanuel Lévinas, Lyon 1987, p. 151.)

()

Nihil enim est … veritatis luce dulcius. (Cicero Acad. ad Varronem II, 10, 31)
Simplex ratio veritatis. (Cicero, De or. I, 53, 229)
Veritatis simplex oratio est. (Seneca, Ep. 49, 12)
Patet omnibus veritas. (Seneca, Ep. 33, 11)
Satis diserte pro se loquitur veritas. (Publius Syrus, Sent. S. 50)
O magna vis veritatis, quae contra hominum ingenia, calliditatem, sollertiam contraque fictas omnium insidias facile se per se ipsa defendat! (Cicero, Cael. 26, 63)
Veritas temporis filia est. (Gellius, Noct.Att. XII, 11, 7)
Veritatem dies aperit. (Seneca, De ira II, 22, 2)
Vulgoque veritas iam attributa vino est. (Plinius st., Nat XIV, 22 (28), 141)
Quam nocet saepe verum dicere! (Phaedrus, Fab. Appendix 15)
Veritas odium parit. (Ausonius, Ludus, Bias 3)
Vulgus veritatis pessimus interpres. (Seneca, Vit 2, 1)
Veritatem laborare nimis saepe aiunt, exstingui numquam. (Livius, Urb. XXII, 39, 19)
Errore enim veritas originis non amittitur. (Ulpianus, Dig. L, 1, 6)
Veritas visu et mora, falsa festinatione et incertis valescunt. (Tacitus, Ann. II, 39)
Nimium altercando veritas avertitur. (Publius Syrus, Sent. N. 40)
(citováno ex: 6556, Moudrost starých Římanů, Praha 1990, str. 43 nn. – tam jsou i české překlady)