Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karol Nandrásky (2000?)

Grécku kultúru preslávili grécki filosofi. Ich filozofia sa vyprofilovala v zápase s gréckou mytológiou a predstavuje vrchol slávy gréckeho ducha. Podľa L. Hejdánka konfrontácia na ceste od narativity mýtu k pojmovému mysleniu nebola taká radikálna jako sa samotní Gréci domnievali, pretože v racionálnej podobe sa nadviazalo na nadčasové či mimočasové archetypy mýtických a neskôr mytologických vyprávaní. Likvidovali sa mýtické historky o bohoch, ale iba preto, aby sa čo najpresnejšie nvymedzil rovnako mimosituačný, mimočasový „archetypický“ pojem či idea. Grécki filozofi hľadali počiatky (archai) ako to, čo trvá uprostred zmien a tak to, či je večne prítomné v rozmanitosti premenlivého. Pretože táto orientácia je celkom totožná s norientáciou mýtického človeka, grécka filozofia zjavne nadviazala na podstatné štruktúry mýtickej orientácie1/. Ešte pozoruhodnejší je Hejdánkov postreh, že „zbytky onej starej orientácie na to, čo je vyzdvihnuté nad konkrétne a časové súvislosti, zostávajú neprehľadnuteľne prítomné ešte aj v dnešnej prírodovede i iných vedeckých odboroch“2/.
- – -
1/ Hejdánek, L.: Mýtus a metafyzika, Křesťanská revue 1990/5, 104
2/ Hejdánek, L.: Veda v dnešní společnosti, Reflexe 1992/7-8, 4 -1n
(Atény a Jeruzalem, in: Zborník Evanjelickej bohosloveckej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave „Evanjelická teológia na prahu nového storočia“, s. 13.)
Was mit der Vergangenheit, die nicht vergehen will? (Z televizní diskuse 18.5.00 na ?)
Co s minulostí, která nechce odejít?
Analogicky lze však postavit jinou otázku: co s budoucností, která nechce přijít?

Ladislav Hejdánek (2014)

Už tím, že jsme připraveni chápat a přijmout pluralitu subjektů v případě člověka (lidí), udělali jsme první krok k překonání oné podivné nesnáze, která vešla do širšího povědomí jako „rozpolcenost na subjekt a objekt“ (Subjekt-Objekt-Spaltung), a která jako by připomínala onu hegelovskou fikci „absolutního Ducha“, jenž sám jediný stojí před nicotou, aby ji zaplnil či naplnil svým „ne-Já“ (totiž přírodou a pak dějinami). Tady všude stále ještě straší fascinace a konsternace oním elejským „Jedním“ (hen), vztahovaným kompromisně jak na absolutního Ducha, tak na uni-versum, totiž na svět jakožto „Jedno“. Ve skutečnosti všechno vypadá tak, že svět, který pozorujeme a poznáváme, je svět mnohosti, plurality, a to, zda je pouhou hromadou těchto mnohostí, nebo spíš nějakým pozoruhodným, ale podivným „celkem“ a tedy přece jen vposledu „Jedním“, zůstává pro nás problémem, provázeným velkými pochybnostmi. Vesmír určitě není jedním velkým organismem, živočichem, jak čteme v dialogu Timaios, „živokem“, ale stejně tak můžeme vyloučit, že by byl pouhou hromadou, pouhým skladištěm věcí.
(Písek, 141006-3.)