Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního „směru“ je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Jan Patočka (1947)

Ale to by nebyl ten dodnes opojný, dodnes dráždivý a elektrické údery rozdávající Šalda, kdyby se nebyl setkal na své cestě s několika mocnostmi duševního života, které jej přinutily tuto spirituální a spiritualistickou dominantu podrobit zvláštnímu procesu rozkladného zborcení; ztratila v něm všecko „klasické“, stala se méně jasnou a přehlednou, ale zato se v ní objevily otázky, naléhavé a ožehavé bolesti. Když dnes berete do rukou svazky Zápisníku, největší dojem není ten, kterým na nás působil ve chvílích, kdy vycházel, totiž dojem nesmírného /134/ intelektu, který ovládá tolik kultur, tolik problémů, tolik oborů, tolik rejstříků slohových, dojem mistra v šermu nejvyššího stylu, kterému vítězství je povinností – dnes dojem nejsilnější je právě opačný: je patrná občasná pedantičnost, stopy universitního provozu, je patrno občas, že jeho duchovědná analýza má různé síly a hloubky, ale co nejvíce uchvacuje, je neúprosnost vůči sobě, vůle nezkolébat a nebýt zkolébán, vydržet u toho, co bolí a čemu se Šalda za žádnou cenu nechce skrýt.
Jaké to byly duševní mocnosti, s nimiž se tak Šalda stýkal a které ho natolik přibližují dnešku? Samé mocnosti protiklasické, protiosobnostní, skoro samé faktory přnelomné a výbušné. Především revoluční socialismus, zvlášť v marxisticko-komunistické formě, s nímž sice nikdy nesplynul, ale který uznával jako důležitou metodu vedle jiných; teoreticky mu byl důležitý zvlášť jako metoda odhalující, nemaskující, prakticky mu byl zvlášť ve formě ruského revolučního budovatelství mocným pólem společenské rekonstrukce proti buržoazně liberálnímu úpadku a chaosu. Dále psychologické odhalovatelství především Nietzschovo, které analýza zajisté zjistí jako jeden z posledních faktorů jeho kriticismu. ... Kromě Nietzscheho v témže směru odhalovatelství zaujali Šaldu i menší, jednostrannější pokračovatelé a zjednodušovatelé tohoto hloubkového objevitelství, Freud a Jung. Vedle Nietzscheho Dostojevskij, rovněž takový odhalovatel propastí, v němž však Šalda cítil znít i kladnou strunu životní víry, která hory přenáší.
To všecko byly podněty k stálé myšlenkové revizi, k velikému vnitřnímu sváru. Neboť jim je všem nějak společný důraz, sice různě rozdělený, ale přece nepopiratelný, na konečnost a závislost lidské osoby. ...
(Šalda mezi včerejškem a dneškem, in: 7331, Umění a čas I, Praha 2004, str. 133-34.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Karl Jaspers užívá termínu „transcendence“ jako neutrálnějšího, než je slovo „Bůh“; nejde mu tedy o něco jiného, nýbrž jen o jakési oslabení religiózních konotací. Ovšem sám vědomě a programově navazuje na Kanta, a dokonce se k němu zřetelně přihlašuje. Pro Kanta transcendentní je „věc o sobě“, tj. skutečnost, k níž nemáme přístup (protože jak bychom k takové skutečnost přistoupili, okamžitě přestává být „věcí o sobě“ a stává se „věcí pro nás“). Jaspers tak vlastně přistupuje na jakýsi kompromis: drží kantovský termín, ale posouvá jeho význam. To, že mluví o „šifrách“, není ve skutečnosti žádné akceptovatelné řešení. Pokud jde o jazykovou záležitost, je přec každé vyslovení něčeho užitím šifer – ve slovech je myšlenka nikoli „obsažena“ (jako voda ve sklenici), nýbrž je v nich „zašifrována“ a musí být proto vždy znovu „dešifrována“, máme-li textu nebo výroku porozumět. A pokud jde o mínění (intencionální vztah), není mi jasno, jaký vidí Jaspers rozdíl mezi míněním v běžném smyslu jakožto myšlenkovým vztažením k nějakým věcem, předmětům, a mezi míněním za pomoci „šifer“. Cožpak samy pojmy nejsou něčím jako „šifry“, jejichž funkci přece také zcela neprohlédáme? V této souvislosti nemohu nepoložit otázku, zda bychom nemohli význam slova „šifra“ pochopit a označit spíše jako „pojem s nepředmětnou intencí“: „předmětně“ vzato není šifra vlastně ničím jiným než „slovem“ resp. „označením“, a užitečnost tohoto termínu by spočívala jen v tom, že bych ho užívali jako označení „intencionálního ne-předmětu“, tedy něčeho, co předmětně nelze uchopit (a tím připodobnit nejrůznějším „pravým jsoucnům“ vnitrosvětným, která mají také svůj vnějšek, svou vnější, předmětnou stránku). A protože nepředmětnou stránku mají všechna pravá jsoucna (ryzí „předměty“ v tomto světě neexistují a mohou být pouze myšleny a míněny, můžeme s nimi nejrůznějšími způsoby pracovat, ale ve skutečném světě jim přímo nic neodpovídá, a ony také nejsou a nemnohou být ze skutečného – a také předmětného – světa odvozovány ani vyvozovány), znamenalo by to, že „šifry“ jsou vhodné pouze k poukazování (intencionálnímu) na „ryzí nepředmětnosti“. Důraz na to, že jde o „šifry“ (a nikoli běžné výpovědi), by pak neznamenal nic jiného než důraz na předmětnou neuchopitelnost toho, co je šifrou míněno (tedy na to, že povaha toho, co je šifrou míněno, nemůže být „uchopena“ takovými pojmy, které jsou spjaty se zpředmětňováním a samo „nepředmětnost“ resp. „nepředmětnou skutečnost“ redukcionisticky a „nihilisticky“ považují za „nic“, za nicotnost“ nebo „nicotu“.
(Písek, 080520-2.)