Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2000)

Ricoeur vzpomíná v jednom rozhovoru (7128, s. 16-17) na svého středoškolského učitele filosofie a jím doporučovanou zásadu (kterou prý Ricoeur později našel u Nietzscheho): „Jděte přímo za tím, co vám nejvíc vzdoruje.“ A sám pak dodává: „Stalo se mi pravidlem, že se obracím právě k tomu, co mi klade největší odpor.“ To je Ricoeurova odpověď na otázku, proč věnoval tolik pozornosti předchůdcům, včetně těch, kteří vůči němu stáli v naprostém protikladu. – Celá věc je ovšem mnohem komplikovanější, než jak by se z tohoto kousku rozhovoru zdálo. Ricoeur se zcela zřejmě ve své odpovědi soustřeďuje na ne zcela zjevný podiv tazatele, že věnuje tolik pozornosti myslitelům jinak myslícím, dokonce „stojícím v naprostém protikladu“ k jeho vlastnímu myšlení, a posunuje to od onoho „dokonce i“ ke zdůrazněnému „zejména“. Právě to, že je tak docela jiné a dokonce v napětí až rozporu s námi a s naším myšlením, stojí za to, abychom se na to orientovali především. Můžeme se proto tázat: proč je pro filosofa tak důležité věnovat se studiu myslitelů, kteří jsou pro jeho pochopení zátěží, kteří mu jsou obtížní, nesnadní, kteří mu kladou do cesty překážky a kteří mu vzdorují? Ve filosofii snad ještě více než kdekoli jinde jde o to, abychom neztratili kontakt se skutečností. A skutečnost se nám projevuje jako skutečnost vždycky především a právě tam, kde nám klade odpor. Ten odpor, pokud jej chápeme dost široce a všeobecně, ovšem může spočívat také v pouhé netečnosti, inerci: malé dítě v kolébce nebo v kočárku chce (touží, má chuť atd.) slyšet chrastění, ale chrastítko samo nechrastí, teprve až když dítě něco udělá, mávne rukou a bouchne do něho. Když však chrastí někdo jiný, uspokojení dítěte je zdánlivě stejné, ale povrchnímu pohledu uniká, že dítě ve skutečnosti nemuselo překonávat nehnutost, netečnost, „neochotu“ chrastit chrastítka samého. Ve filosofii tohle platí sice také, ale jen na té nejprimitivnější rovině: kniha se nepřečte sama, je třeba ji vzít do ruky, otevřít a číst. A tady dochází k něčemu naprosto novému: chcete-li přečíst knihu autora, který myslí jinak než vy, musíte se – byť jen dočasně – vzdát něčeho, co jste jakoby vy sami, musíte odložit nějak (byť jen částečně) nejen své představy, myšlenky, svá pojetí, své samozřejmosti atd., ale i svůj způsob myšlení, něco, co si vůbec nedovedete pomyslit odděleně od sebe, a musíte se alespoň trochu, zčásti a jen přechodně (jak si říkáte) nějaké části sebe samých jakoby zbavit, nechat to za sebou a otevřít se, odevzdat se tomu, s čím nyní přichází autor té knihy, kterou jste otevřeli. Tady už nejde jen o to, že kniha je vaší překážkou, ale zároveň se může ukázat, že vy sami jste velkou překážkou svého pochopení té knihy a jejího autora. A teď to nejdůležitější: vy se musíte naučit takto se vzdávat sebe samých a svých myšlenek, ale zároveň se nesmíte sami sobě ztratit, nesmíte přestat být sami sebou, nesmíte ztratit svou osobní kontinuitu. A to vše je něco, co daleko přesahuje každou logiku, jak jí obvykle rozumíme, i když to ve skutečnosti je právě cosi specifického pro život myšlenek a myšlení vůbec, pro sám LOGOS.
(Praha, 000524-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Myšlení je pro člověka nejen samozřejmostí (taková formulace by ovšem před kritickým pohledem neobstála), ale především nutností. A táž nutnost vede myšlení k jistému typu charakternosti a snad i soustavnosti, zkrátka k dodržování a rozšiřování či prohlubování jistých pravidel a zásad, tedy k jakési disciplinovanosti. Myšlení tedy není něčím, čím by člověk (každý normální člověk) byl nějak vybaven, ale náleží ve skutečnosti mezi dovednosti, k nimž sice člověk má nepochybně jisté dispozice, ale jimž se především a hlavně musí učit. To ovšem předpokládá učit se u někoho a od někoho. Však přece slovo „disciplína“ (původně učení, vzdělávání) souvisí se slovem „discipulus“: učit se u někoho znamená stát se něčím žákem, učedníkem. V tom ovšem není myšlení žádnou výjimkou, platí to pro všechny dovednosti. Myšlení je oproti všem ostatním dovednostem specifické tím, že má své vlastní, na okolnostech i na situacích nezávislé „normy“ či „závazky“, které musí (musí a má, nechce-li selhávat) dodržovat a splňovat. Tou nejdůležitější, jakousi „vrcholovou“ normou je ovšem něco, co myslící člověk nejen neovládá a nikdy nemůže ovládnout, ale co je a zůstává poslední normou či posledním kritériem všech druhotných norem a pravidel, kterých myslící člověk také musí dbát a která musí ve svém myšlení respektovat. Zvláštností této poslední a nejvyšší „normy“ je to, že se nemůže stát přímo předmětem myšlení, a to ani myšlení nanejvýš disciplinovaného. Sám užívám k pojmenování této nejvyšší „normy“ termínu „pravda“, ale vždycky pouze s připomínkou, že nejde rozhodně o ,pravduʻ v řeckém smyslu, tedy o alétheia čili „neskrytost“, a už vůbec ne o ,pravduʻ v rozšířeném, ale upadlém smyslu „shody se skutečností“. – Disciplinovanost myšlení vzhledem k pravdě se vlastně „redukuje“ na naprostou otevřenost vůči ní a vůči jejímu světlu, v němž se pak ukáže (a ukazuje) nejen „všechno“ ve smyslu veškeré skutečnosti (včetně lidské společnosti a lidí a jejich aktivit atd.), ale zejména osoba a život a také myšlení toho, kdo se rozhodl pravdě dát své schopnosti do služby. Což ovšem popravdě nelze označit za nějakou „redukci“, nýbrž spíše naopak o vrcholný akt vstřícnosti a odevzdanosti a zavázanosti atd. pravdě samé (a ničemu a nikomu jinému).
(Písek, 141114-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Důsledný monismus je filosoficky neudržitelný a vlastně nemožný, i když mu dávali přednost někteří velcí filosofové. Descartovský dualismus byl sice užitečný, především protože provokoval svou neschopností nějak myšlenkově vyřešit vztah mezi myšlením a rozprostraněností (neboli mezi myslí a tělem); dodnes tím provokuje analytické filosofy. Chybou tohoto typu dualismu bylo – a je – především to, že onu čáru či hranici mezi myslí a tělem vede nesprávně – ta „hranice“ totiž vede ve skutečnosti jinudy. Je nanejvýš zapotřebí bedlivěji rozlišovat mezi niterností jakožto subjektivitou (tedy jako myslí, vědomím, myšlením), a mezi niterností jako ne-vnějšností, nezvnějšněností, nezpředmětněností: subjektivita má totiž také svou vnějšnost, vnější stránku, ke které lze – při vědomí relativnosti – legitimně přistupovat také zvnějšku. A stejně tak taklé obráceně platí, že i ke všem „tělům“ (pravým tělům, nikoli prostě „tělesům“ jako pouhým konstrukcím, izolovaným od ostatních, tedy byť ne pouze geometrickým, ale třeba i biologickým) vždycky náleží vedle jejich předmětnosti také nějaké „nitro“, nějaká „niternost“. Skutečným problémem je tedy nikoli povaha přechodů od „těla“ k „mysli“ nebo od „mysli“ k „tělu“, nýbrž z nitra navenek a zvenčí dovnitř. Tento druhý typ „dualismu“ otvírá na jedné straně celou škálu naléhavých otázek (dnes především pro biology, ale perspektivně i pro fyziky, zejména teoretické, ale vlastně pro všechny typy věd vůbec, nejen přírodních), ale zejména obrovskou oblast „první filosofie“, totiž pro zkoumání povahy skutečnosti tzv. nejsoucího, tj. jednak toho, co už není, ale je nějak ještě přítomno v tom co právě „jest“, a jednak toho, co ještě není, ale na co už je zaměřeno a k čemu směřuje i to, co právě „jest“. A tato „hranice“ mezi niterným a vnějším (jakož i mezi jsoucím a nejsoucím) se nesmí stát mezí, oddělující nějaké región, samostatné oblasti skutečného světa, ale musí být vedena každým jsoucnem, tj. prostředkem každého pravého (tj. vnitřně sjednoceného) jsoucího, které je a může být jsoucím vskutku jen tak, že obě jeho „stránky“, vnitřní i vnější, drží spolu jako dějící se celek, tj. jsou a musí být udržovány v jednotě právě opakovanými aktivními přechody mezi oběma, tedy zvnějšňováním vnitřního a zvnitřňováním vnějšího. Dualismus v nitřního a vnějšího je tedy jediný filosoficky možný (legitimní), protože „fysický“ (či „fyseologický“) a tudíž „dynamický“, nikoli schematicky fixovaný dualismus.
(Písek, 110608-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Descartes svou koncepcí dvou konečných substancí (vedle jediné nekonečné) pohnul poněkud retardovaným (a retardujícím) tradičním myšlením „ontologickým“, ale je otázkou, zda šťastně; nepochybné je ovšem to, že silně a také úspěšně, pokud hodnotíme jeho účinnost. Základní chyba, která jeho koncepci těžce zatížila, není ovšem jeho vynálezem, nýbrž je takříkajíc „dědičná“: je jí samo pojetí substance jako něčeho pevného, co zůstává zachováno beze změny jako základ, na němž teprve mohou probíhat nějaké změny.
(Písek, 110608-2.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Staří Řekové poměrně důkladně rozlišovali mezi rozumem (myslí, νους) a duchem (duší, πνευμα); od té doby ovšem došlo k mnoha navzájem odlišným reinterpretacím. Už u prvních křesťanů a křesťanských myslitelů se slovu πνευμα dostalo – podle Patočky pod vlivem orfických mythologémat – jakéhosi „magicky-kouzelného přídechu“. Přesto má Patočka za to, že nepochybně odlišné hebrejské slovo Ruach „jak původním významem, tak významovým vývojem není daleko původního smyslu řeckého πνευμα“ (3,1, s. 23). Po mém soudu má řecké slovo νους význam těsně spjatý s myšlením, tj. tak, že myšlení může být rozumné (podle rozumu) nebo nerozumné (proti rozumu); samo myšlení tedy předchází, je dřívější, prvotnější než rozum či rozumnost. Naproti tomu hebrejské „ruach“ (nebo novozákonní πνευμα pod vlivem ruach) je prvotnější než myšlení, už proto, že je prvotnější než život, je zdrojem či původcem života. „Duch“ pracuje tedy i tam, kde není po ruce myšlení, nikoli pouze s pomocí či prostřednictvím mysli, nýbrž i bez přítomnosti myšlení; duch je prvotnější než mysl a myšlení, je pro mysl a myšlení dokonce předpokladem, možná přímo jejich původcem (byť nikoliv automatickým, samozřejmým). Důležité je ovšem zejména to, že ani tam, kde je – nutně – mysl umožněna a dokonce vyvolána a „pověřena“ duchem jako zdrojem, ještě zdaleka není zaručena ani garantována její platnost, správnost, oprávněnost jejích závěrů apod. Duch (ani duše) není příčinou myšlení, ba ani jen správného myšlení; správné myšlení není následkem působení ducha ! Proto ve světě mysli (a myšlení) neplatí kauzalita, nýbrž usilovné přibližování k tomu, co je správné a pravé. – V tom se tedy liším od Patočky, který – snad pod Nietzschovým vlivem, ale nejen pod ním – tuto „dvojici principů řeckého života“ chápal jako dvojici „principu předmětného zírání a nadpředmětného enthusiasmu“ (dtto, str. 23).
(Písek, 150118-3.)