Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Člověk je tvor, který je nejen „aktivní“ a který se nějak „chová“, ale který zejména „jedná“, „podniká“, programově rozvrhuje, vědomě plánuje; je to „Homo agens“, a zároveň, jak si uvědomujeme, „Homo viator“. Je k tomu však vybaven po mnohé stránce hůř než jiní tvorové: nevidí tak dobře jako rys nebo orel, neslyší tak dobře jako kočka nebo netopýr, jeho čich je mnohem horší než psí, v pohybu je mnohem pomalejší než kůň nebo levhart – a tak dále. Antropologové jako třeba Plessner přijali Gehlenovu charakteristiku člověka jako „nedostatkové bytosti“ (Mängelwesen, původně ovšem Herderův termín). Lidské „vrozené“ reflexy a instinkty jsou nápadně chudší než u jiných tvorů, a ještě časem „vyhasínají“ (nejsou-li cíleně udržovány a pěstovány, takže už ztrácejí svou „vrozenost“; to samo přece mluví proti „vrozeným ideám“ a také proti „apriori“, a dokonce už smyslovému). V jediné biologické vlastnosti drží tato „nedostatková bytost“ primát: ve velikosti a složitosti svého mozku. Ale ten vlastně sám nic „neumí“, ale všechno se musí „naučit“: při narození je to pouhý „hardware“ (navíc nedokončený). Novorozenec jakoby nic nevidí, ale ne proto, že mu oči ještě neslouží, ale protože se neumí dívat, nedovede správně zaostřit a rozpoznávat jednotlivé věci, a nedokáže jim ve svém teprve se ustavujícím vědomí dávat správné „místo“, chápat jejich význam.
Každý z nás těmihle začátky musel sám projít a musel se všemu důležitému postupně, byť zprvu dost rychle učit a naučit (takže si toho „učení“ většinu už nepamatuje); to dělá život opravdovou cestou.
(Písek, 070813-1.)
(ex: glosa pro „Dialog“, 11.-13.8.07)

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

Konrad Lorenz (1983)

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným.
Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné.
Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se“ má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Hérakleitos, „temný“ myslitel, měl prý prohlásit, že cesta nahoru i cesta dolů je táž. Co tím asi mohl myslet? Především je jasné, že tu zřejmě jde nikoli o cestu ve smyslu cestování, nýbrž o cestu, po níž se jde. A v takovém případě je ovšem pravdou, že cesta z Prahy do Písku i z Písku do Prahy je táž. Rozdíl je pouze v tom, kterým směrem chceme jít a kterým jdeme. Ale otvírá se tu otázka, zda něco podobného platí o veškerém směřování, tj. o všech pohybech nějakým směrem a po nějaké dráze. Tak třeba, začneme-li u největšího, je možno se tázat, zda „cesta“ od Velkého třesku až k okamžiku zastavení expanze je „táž“ jako „cesta“ od okamžiku maximální expanze Vesmíru k jeho Velkému krachu (pokud se ukáže tato teorie jako správná). Je vskutku táž, anebo se tu vyskytnou nějaké (třeba jen nenápadné) odchylky, které budou znamenat, že na začátku bylo něco třeba jen maličko jiného než na konci? Tu by ovšem bylo možno namítnout, že ve skutečnosti nejde o touž cestu (resp. jen obrácenou), nýbrž že to je ve skutečnosti jedna cesta, která je charakteristická pro všechna jsoucna, zejména „pravá“ (= organismy), a že to je vždy cesta stárnutí: cesta od Velkého třestku k Velkému krachu je jedna cesta, po níž lze cestovat (jít) pouze v jednom směru. (Písek, 031030-2.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts