Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Myšlenka socialismu jako společenského řádu je domyšlením starořecké myšlenky demokracie do náležitých důsledků, které přesahují možnosti i výhledy starořeckých „obcí“, ale zároveň je nepochybně inspirována některými křesťanskými tradicemi (a jejich prostřednictvím některými tradicemi starožidovskými).
(Písek, 080321-2.)

Alexander Fraser Tyler (1787)

„A democracy is always temporary in nature; it simply cannot exist as a permanent form of government. A democracy will continue to exist up until the time that voters discover that they can vote themselves generous gifts from the public treasury. From that moment on, the majority always votes for the candidates who promise the most benefits from the public treasury, with the result that every democracy will gfinally collapse due to loose fiscal policy, which is always followed by a dictatorship.“
„The average age of the worlds greatest civilizations from the beginning of history, has been about 200 years. During those 200 years, these rations always progressed through the following sequence:
From Bondage to spiritual faith;
From spiritual faith to great courage;
From courage to liberty;
From liberty to abundance;
From abudance to complacency;
From complacenthy to apathy;
From apathy to dependence;
From dependence back into bondage.“
(The Fall of the Athenian Republic,
www:
--- --- --- --- --- --- ---
(špatný překlad na www: )
Při svém zamyšlení o příčinách pádu demokracie v antických Athénách skotský právník a historik Sir Alexander Fraser Tyler (1747-1813) napsal:
„Demokracie nemůže existovat jako permanentní forma vlády – může trvat pouze tak dlouho, nežli voliči zjistí, že si mohu dovolit odhlasovat velkorysé výhody na účet státní pokladny. Od této chvíle hlasuje většina vždy pro ty kandidáty, kteří jí slibují nejvíce požitků z veřejných financí. Proto demokracie vždy zkolabuje kvůli nedostatku finanční odpovědnosti... průměrná doba trvání vrcholu velkých světových civilizací byla přibližně dvě století... všechny postupně procházely těmito stádii: od otroctví k víře, od víry k odvaze, od odvahy ke svobodě, od svobody k hojnosti, od hojnosti k sobectví, od sobectví k sebeuspokojení, od sebeuspokojení k apatii, od apatie k závislosti, od závislosti zpět k otroctví.“

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)