Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního „směru“ je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Filosofie by neměla být na žádné fakultě připuštěna jako samostatný obor, protože pak se nutně – při nejmenším při zkouškách, ale obvykle a nejčastěji i při přednáškách – zvrhá v poučování „o“ filosofii (resp. o filosofech a jejich filosofiích). Každý skutečný filosof může být náležitě a spolehlivě rozpoznán jen tak, že dokáže kriticky vyložit a interpretovat nějakého jiného filosofa, a k tomu cíli zajisté musí toho filosofa a jeho texty dobře znát. Filosofem se však nestává poznáním jiných filosofů, nýbrž naopak tím, že v setkání s nimi si stále lépe vyjasňuje své vlastní „pozice“ a přístupy i postupy. Jakmile se však tyto jeho přístupy a postupy stanou záležitostí srovnávání s oněmi mysliteli, vůči nimž se vymezoval, nebo i s kterýmikoli jinými mysliteli, s nimiž se třeba ani nesetkal, objevuje se vážné nebezpečí, že se různí myslitelé srovnávají co do „vnějších“, zvnějšku popsatelných rysů a stránek, takže sama filosofie se ocitne ve psí. Ve filosofii nelze stavět filosofy „vedle“ sebe a takto je srovnávat, nýbrž je třeba je vždycky stavět „proti“ sobě (ať už to odpovídá tomu, jak se proti sobě sami stavěli, nebo jak se jeden – pozdější – stavěl proti druhému – staršímu, tedy dřívějšímu, anebo ať to třeba vůbec ničemu takto konstatovatelnému neodpovídá). Jinými slovy: filosofy je třeba chápat vždy v dialogu a polemice s jinými, nikdy jako pouhé tvůrce systému. Systém také není ve filosofii nikdy tím nejdůležitějším, zejména není cílem filosofování (to proti Hegelovi); ale filosofii nelze provozovat jen aforisticky, takže systematičnost jer ve filosofii povinná. Filosof nemůže být ve své filosofii rozpolcen, nesmí upadat do schizoidnosti. To je nutno odlišovat od vytváření systému a systémových struktur a vztahů za každou cenu. Smysl systematičnosti spočívá v tom, že nám dovolí odhalovat nesrovnalosti a rozpory uvnitř vlastního myšlení – a tento úkol nikdy není a nemůže být dokonán, naplno splněn (leč podvodně, takže velcí systematikové jsou nejčastěji velkými podvodníky). Nejhorší jsou však ti, co velké myslitele svírají z pedagogických a didaktických důvodů do „formulí“, které jakoby zastupují onen předstíraný „systém“. Tomu je totiž možno se „naučit“ za pomoci paměti, kdežto skutečnému filosofování se může každý naučit pouze tím, že sám filosofuje (a protože každá pravé filosofie musí být nejen kritická, ale zejména sebekritická, tak rovněž tím, že sám dělá filosofické chyby a pak je sám – někdy třeba za pomoci jiných myslitelů, třeba těch nejstarších, ale není to nezbytně nutné – odhalí jako chyby).
(Písek, 080621-2.)

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

Konrad Lorenz (1983)

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným.
Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné.
Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se“ má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.)

Konrad Lorenz (1983)

… Co všechno může z nepoužívaného orgánu vzniknout, je skoro neuvěřitelné. … Ve skutečnosti je to samozřejmě tak, že existence nepoužívané tkáně, ba již jen existence prostoru zaujímaného znefunkčněným orgánem obsahuje nějakou selekční výhodu, která fylogenezi „svádí“ k tomu, aby využila tuto „lacinou příležitost“ k jinému účelu, k němuž by se při větší prozíravosti použil zcela nově vytvořený orgán. Předvídat však fylogeneze nedovede; organismus také nemůže na dobu nezbytnou k rekonstrukci své životní funkce přerušit a vyvěsit tabuli: „Za účelem přestavby zavřeno“.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 23.)