Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1919)

Náboženskostí se člověk individualisuje – stává se z něho jedinec, osobnost vyhráněná, odlišená od osob a osobností ostatních. Neboť: co jest náboženskost? Nic jiného než schopnost míti poměr k božství. Nuže: můj poměr k božství jest něco zcela jiného než poměr tvůj; a tvůj jest něco zcela jiného než poměr jeho nebo její. Takový poměr k božství jest založen na vnitřních zážitcích a zkušenostech, kterých není možno svést na nijakén všeobecné pravidlo; ve většině případů není možno anbi jasně jich vysloviti /149/ a sděliti jazykem obecně přístupným a srozumitelným. ...
Náboženskost jest něco, co nenávidí schematičnosti. Ethika vztahuje se k člověku jako k bytosti rodové; příkazy ethické platí pro každého člověka a ukládají se člověkovi průměru. Náboženskost obrací se k osobnosti, hledá osobnost a žádá si osobnosti i vytváří osobnost jako dílo životné. Hledaje svůj poměr k božství, opouštíš všecky lidi ostatní, vzdaluješ se jim, unikáš jim. Zde jde o tvé vyšší žití nebo bezžití; a ve chvílích, kdy se o něm rozhoduje, čerta je ti po celém světě.
(Román náboženský? In: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, s. 148-49.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Filosofie je bytostně myšlenkovou reflexí; odtud je myšlenkovou reflexí také každá filosofická disciplína. Filosofie je dále při všem svém myšlenkovém podnikání vztažena k „celku“; proto musí být k „celku“ vztažena také každá z jejích disciplín. A to nutně znamená, že každá z jejích disciplín musí být celou filosofií. Na druhé straně se každá vykonávaná filosofická reflexe musí vztahovat k něčemu, co si sama se sebou nepřináší, co si sama sebou nevytváří, ale co činí svým tématem. Tímto tématem se však může zásadně stát cokoli, ale pouze tak, že to je tematizováno. Taková tematizace má dvě stránky, z nichž jednou je myšlenkový výkon, aktivita, zatímco tou druhou je to, k čemu se tento výkon odnáší, k čemu se ona aktivita vztahuje. Tematizované nemůže být výtvorem, produktem aktu tematizace, protože celá řada takových aktů, a často odlišných, vycházejících z jiných předpokladů a pracujících jinými, odlišnými prostředky, se může vztahovat k témuž tematizovanému; to by nebylo možné, kdyby si své tematizované každá tematizace prostě přinášela s sebou. Musíme se tedy tázat, co je pro filosofickou etiku tím tematizovaným, tj. tím, co tematizace sama jakožto akt nemůže založit ani ustavit, co však nemůže být ani chápáno jako to, co mravnímu rozhodnutí a činu předchází jako nějaká danost, uložená z minula či z praminula.
(Písek, 100603-1.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Podle Aristotela náleží do „první filosofie“ pouze matematika, fysika a theologie, přičemž matematika a theologie se zabývají pouze tím, co je bez hnutí, co je neměnné. Etika se však týká chování a jednání, tedy něčeho, co je v pohybu. Sám Aristotelés ovšem etiku zahrnuje mezi praktické disciplíny, ale to nám nepřekáží, abychom si položili otázku, nemůžeme-li nějakou část nebo složku etiky chápat jako spojenou nebo alespoň velmi blízkou právě „fysice“, a to bez ohledu na to, že to je proti veškeré nejstarší i pak pozdější tradici, která zprvu začala samy etické normy chápat jako neměnné a proto teoreticky nahlédnutelné, zatímco místně i časově proměnlivé způsoby jednání a chování svěřovala empirii a vždy jen částečnému popisu (vlastně tedy etologii).
(Písek, 091104-3.)

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)