Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního „směru“ je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Jak se ukazuje (resp. může ukazovat – ovšem mnohem později, až když jsme už náležitě v reflexi rozvinuli filosofický způsob myšlení), jsou kdesi v „základech“ každého skutečného myšlení „nějak“ (tedy zajisté „nepředmětně“) přítomna cosi jako „proto-filosofémata“, nicméně ta zůstávají ještě dlouho potom skryta (a tedy našemu vědomí původně nepřístupna). Nepředmětná přítomnost vůbec neznamená, že tato proto-filosofémata jsou už v nějaké podobě (např. v rozvrhu) vskutku „dána“, že jsou v nějaké (byť od běžnosti odlišné) podobě již uskutečněna a tedy v tomto smyslu „skutečná“, nebo dokonce že jsou v nějakém smyslu „apriorní“, „prapůvodní“ a tedy neproměnně a pro všechny jednoznačně „platná“; to jsou všechno konstrukce a předsudky, na které nesmíme dát, ale jejichž vady musíme po důkladné analýze nahlédnout. Prvotnost či předchůdnost takových proto-filosofémat vůbec nespočívá v jejich „času a místě“ v „minulosti“, nýbrž naopak v jejich „budoucnosti“. Ve chvíli, kdy je takové proto-filosoféma „zpřítomněno“ v myšlenkovém aktu (výkonu) jakožto složka či součást jeho budosti (tedy „osvojené budoucnosti“), stává se filosofématem, které už lze v náročné reflexi začít „odkrývat“. Toto jeho „odkrývání“ však nelze oddělit (a jen nesnadno odlišit) od jeho ustavování, od jeho konstituce. Proto se leckomu v povrchním pohledu může zdát, že zdrojem filosofémat je naše subjektivita, naše myšlenková aktivita, tedy že jde vlastně o náš výmysl; prokázat mylnost takového zdání lze jen oklikou, např. přes analýzu povahy tázání nebo ještě spíš povahy tzv. „problémů“ (určitého typu). Tak jako „problém“ se nám vyjeví, ba před nás se postaví jako něco, co „máme“, ať chceme nebo nechceme, ba ať to víme nebo nevíme, tak podobně to platí i o proto-filosofématech (a mutatis mutandis, tj. již po našem aktivním myšlenkovém „zásahu“, také o filosofématech). – Možná by bylo dobré v tom vidět jistý poukaz k tomu, jak máme chápat „logos“ té či oné události, ba té či oné situace atd.
(Písek, 101101-1.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Filosoféma (event. filosofúmenon) lze v prvním přiblížení možná nejlépe vymezit jako to, co je třeba (nutno) myslit, ale co ještě nebylo myšleno (Heidegger tomu říká „das zu-Denkende, aber noch Ungedachte). V tom smyslu je vlastně filosofoféma, filosofúmenon totožné s mythologématem, mythologúmenem. To, co je třeba myslit, není ještě myšlenka, ale je to něco, co po myšlení volá, k myšlení vyzývá a zavazuje, co však nemůže být myšlením vytvořeno, ustaveno, co nemůže být jeho výtvorem. Platón to pochopil, a proto se pokusil toto ještě nemyšlené, jež však musí být myšleno, aniž by mohlo být myšlením ustaveno, určit jako „ideu“. Ve skutečnosti však tímto pokusem své pochopení pokazil, zkazil, zmařil, neboť z „ideje“ učinil „jsoucno“, tedy něco již jsoucího (aby to „napravil“, prohlásil, že to je „pravé jsoucno“ – a křesťanští platonici to pak zopakovali, když nejvyšší jsoucno, summum ens, ztotožnili s Bohem, a všechny ideje umístili v jeho „mysli“). Právě proti tomuto chybnému kroku metafyziků měli pravdu myslitelé starožidovští, když domýšleli nejstarší „proroky“ (a „předproroky“) v tom, že ten jediný pravý „Bůh“, který ovšem vlastně není žádným „bohem“, musí zůstávat nejen nepojmenován, ale dokonce nemyšlen, myšlenkově „neuchopován“. A právě v tomto smyslu je a zůstává (má být a má zůstávat) filosofie touhou po tomto neuchopitelném a dokonce láskou k němu, a to nejen ačkoliv, nýbrž právě protože jej nikdy nemůže mít jako „něco“ určitého (nebo „někoho“ určitého). Pomocná a provizorní „jména“ pak nemají nikdy (a ani nesmějí nikdy mít) té důležitosti, aby se jimi lidé mohli „zapřísahat“, ani aby se takovým jménům dostávalo nějaké závaznosti, nad kterou by mohlo být zřízeno nějaké „ministerstvo pravdy“ (právě tím se církev a křesťané velmi prohřešili, tak jako se tím dnes velmi prohřešují vyznavači islámu). Ale nějakého jména resp. nějakých jmen je přece jen zapotřebí užít a užívat, ovšem jen s ustavičným připomínáním, že jde o jména náhradní. Filosofie v tomto ohledu nemá žádného výsadního práva – také její pojmenování jsou a zůstávají jen pomocná a provizorní. Nicméně jeden rozdíl tu zůstává: filosof smí takového jména (takových jmen) užít v souvislostech systematických, tj. ve svých nejen principiálních, ale také soustavných, systematických reflexích, jdoucích až ke „kořenům“ – právě ke kořenům, které zůstávají tím, co má a musí být myšleno, ale co (zatím) myšlení nebylo a není.
(Písek, 091217-1.)

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

Konrad Lorenz (1983)

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným.
Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné.
Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se“ má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.)