Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního „směru“ je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

Konrad Lorenz (1983)

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným.
Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné.
Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se“ má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.)

Jan Patočka (1942)

Herder nebyl hlava zvlášť hluboce spekulativní a existuje celá literatura o tom, jak nepochopil Kanta a nedorozuměl se s ním. Hlavní problém Kantův prošel mimo něj nepozorovaně, poněvadž ve svémn přímo vrozeném harmonismu Herder vůbec nezpozoroval, jaklý to rozum je při díle v práci moderní vědy a v celé úsilí osvícenském. Rozumí se, že také Herder je osvícencem v určitém, jasně definovaném smyslu: je pro přírodu, přirozenost jako základ lidského života a všeho zřízení; odmítá nadpřirozeno (až na některé ...) ...
(Dvojí rozum a příroda ..., in: 7331, Umění a čas I., Praha 2004, str. 91.)

Jan Patočka (1942)

Vzhledem k předchozímu bylo by nyní možno klást si otázku, zdali je vůbec možné Herdera počítat mezi osvícence, chybí-li mu hlavní pojem, charakteristický pro osvícenství – pojem střízlivého nespekulativního rozumu. Nesmíme však nyní zaSE zabíhat do zámezí a zařaďovat jej, kam nepatří, jako se již častěji stalo tím, že byl připojen kamsi k romantikům nebo aspoň k preromantikům typu Rousseauova.
Bylo by nesprávné říci, že Herder moderní rozum vůbec nezná a neuznává. Jeho úcta před moderní vědou nemá mezí. Nevidí však problém a bolest moderního rozumu, nebo považuje ji za překonánu snahami takového Leibnize: mezi rozumem střízlivým a spekulativním nezdá se být protiklad, nýbrž kontinuita, pozvolný přechod. V tom smyslu tedy Herder osvícenský problém přece jen zachycuje, a patří tak do jeho proudu. Je však něco vbíce: Herder má s osvícenstvím společnou frontu, společného protivníka. Tímto protivníkem jest, ať si to zní sebepodivněji, jde-li o bückeburského pastora a výmarského superintendenta, názor dogmatického křesťanství. Životní nálada, která se táhne Herderovým dílem, je veskrze pozitivní a harmonická. Smrt se svými děsy pro tohoto leibnizovce prostě neexistuje. Hřích nepostihuje lidskou přirozenost nijak základně a podstatně. Dogma o základním zlu a dědičném hříchu je mu absurdní, následkem toho odpadá i potřeba spásy, a proto i celá dimenze obratu a obnovy v duši lidské (nehledě k jistým závanům mysticismu, jež s celou touto strukturou u něho nemají souvislosti).
(Dvojí rozum a příroda ..., in: 7331, Umění a čas I., Praha 2004, str. 95.)