Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

V mezích předmětného myšlení nedává myšlenka „celku“, tj. vnitřní (a zejména časové) sjednocenosti dost smyslu. Rovnostranný trojúhelník můžeme kdykoli změnit přidáním čtvrté, stejně dlouhé úsečky a novým uspořádáním změnit v kosočtverec nebo i čtverec, aniž bychom jinak museli cokoli na původních třech úsečkách měnit (s výjimkou onoho nového uspořádání). Událost jakožto „celek“ vnitřně integrovaný však nemůže být takto „složena“ resp. „uspořádána“, aniž by se z jejích „částí“ mohlo či muselo cokoli změnit. Pokud vůbec můžeme v případě události mluvit o jejích částech, jsou tyto „části“ na sebe významným způsobem vázány, aktivně se k sobě navzájem vztahují, každá z nich také na ty druhé aktivně poukazuje, není na nich jen „závislá“. Jednotlivé „části“ nebo raději „složky“ události jsou určitým způsobem sehrané, jsou zapojené do harmonické spoluaktivity, spolupráce. Tak, jak se děje či odehrává událost jako celek, dějí se či odehrávají všechny její „složky“, a to nikoli postupně, ale zároveň. Ta jevová (postupnost) je pouze zdánlivá, týká se jen toho, co se v jednotlivých okamžicích (aktuálních jsoucnostech události jako celku) ukazuje, protože událost se ukazuje jen takto, aniž bychom z toho směli odvozovat, že to, co se (právě) neukazuje, zůstává beze změny (nebo dokonce že to vůbec „není“). To je také hlavním důvodem, proč je celek nedělitelný.
(Písek, 070311-3.)

Konrad Lorenz (1983)

V poslední době diskutovali mnozí filosofové o otázce, jaký je „smysl smyslu“; jeden oxfordský filosof o tom napsal knihu „The Meaning od the Meaning“. Patřilo by vlastně ke zdravé výchově vštěpovat dospívajícímu člověku, že lze velice dobře rozlišovat smysluplné od nesmyslného. Máme k dispozici dobře zdůvodněný faktický materiál, na jehož základě můžeme oprávněně vypovídat o tom, kdy je jazykový /164/ symbol použit nesprávně a kdy správně. Přesto se děti a mladí lidé nikdy neučí, jak lze rozlišit pravé od falešného, nesmyslné od toho, co smysl má. To totiž lze ! Že je tato nanejvýš důležitá a pro svobodu lidského myšlení nesmírně významná otázka ve výchově našich dětí zanedbávána, že se toto téma dosud nevyučuje jako učební předmět, toho je třeba litovat.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 163-64.)

Konrad Lorenz (1983)

Výše popsané funkce selekce, které jsou pro záchovu druhu zřetelně škodlivé, jsou podle mého mínění silným argumentem pro předpoklad, že evoluční proces neobsahuje žádný vestavěný plán, jenž by vývoj usměrňoval k dokonalejšímu přizpůsobení a – to snad ještě méně – byl příčinou „vzestupné“ vývojové tendence.
Adaptaci na určitou danost lze ztotožňovat se získáváním informace o této danosti. Vnitrodruhová selekce skýtá informaci jen o vlastnostech konkurenta, s nímž se soutěží. Druh se touto selekcí nedovídá“ nic o vnějším světě a dostává se tedy, pokud jde o tento vnější svět, neobyčejně snadno do vrcholně neteleonomní slepé uličky evoluce.
…
Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního směru“ je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Konrad Lorenz (1983)

Předpokladem evoluce, k níž dochází u parazitů a symbiontů, je vždy partnerský vztah k jiné živé bytosti; ta přejímá ty funkce, které jsou u jejího příživníka či partnery odbourávány. …
Otázka, zda může nějaký druh propadnout odbourávající evoluci, aniž jiná formy života -§ hostitel či symbiont – přebírá v zastoupení její funkce, je velmi důležité. Známe jediný příklad vzniku domestikačních projevů u volně žijícího a jistě ne parazitického zvířete, totiž u jeskynního medvěda. …
To je jediný doklad toho, že se znaky odbourávající evoluce mohou objevit i tehdy, když to, co se ztrácí, nenahrazuje žádný hostitel nebo symbiotický partner. Tato otázka je pro nás lidi životně důležitá, protože náš druh vykazuje již dnes v tělesném ohledu nepřehlédnutelné domestikační projevy a protože odumírá/37/ní specificky lidských vlastností a funkcí vyvolává odstrašující příklad nelidskosti. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 36-7.)

Konrad Lorenz (1983)

… Skoro všechna domácí zvířata ztratila mnohé z pohybové schopnosti svých nezdomácnělých předků; u všech se rozvinuly jen ty vlastnosti, které jsou výhodné pro člověka a na něž člověk vykonává vědomě či nevědomě selekční tlak. Tyto procesy se tradičně označují jako domestikace. Naše estetické cítění hodnotí většinu domestikačních projevů negativně. Julian Huxley hovořil o „vulgarizaci“.
Většina forem nezdomácnělých předků našich domácích zvířat vskutku působí ve srovnání s nimi vysloveně „ušlechtile“ – existují však minimálně dvě významné výjimky. V přednáškách jsem vždy ukazoval divokou a domestikovanou formu vedle sebe a pak bezprostředně arabského plnokrevníka a divokého /36/ koně Przewalského v obráceném pořadí. Zde pak potřebovali i zasvěcenci několik vteřin, aby si ujasnili, že arab je domestikovaná forma koně Przewalského. To, co platí v estetickém ohledu o koni, to se týká vzhledem k sociálnímu chování i psa. Člověk podroboval zhruba 14 000 let již beztak vysoce sociální divokou formu přísné selekci, zaměřené na rozvoj těch vlastností které jsou považovány za lidské ctnosti: na schopnost lásky a věrnost, odvahu, zdatnost a poslušnost. Nelze se divit, že v tomto období vznikly bytosti, které nás ve všech těchto vlastnostech překonávají.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 35-6.)