Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

LORENZ Fulgurace, vznik čehosi totálně nového, nikdy dosud nebývalého, je předpokladem rychlého tempa vývoje. Něco takového musí existovat, protože jinak by to probíhalo mnohem pomaleji; také zpětná vazba výsledku tu musí být – ta tu musí být už u hypercyklu Manfreda Eigena. Co je však podstatou onoho vývoje k vyššímu, oné kreativity, to nevíme. Myslím, že nejen nemáme brát jméno Boha nadarmo, ale vůbec je nemáme vyslovovat. Ještě tak nejtaktnějším poukazem je Sókratovo „daimonion“. Mluvíme-li o NĚM osobním zájmenem ON, je to už rouhání. Faktem je, že evoluce směřuje všeobecně vzhůru. ...
(7663, Karl R. Popper – Konrad Lorenz: Budoucnost je otevřená, přel. Jaroslav Kohout a Eva Stuchlíková, Vyšehrad, Praha 1997, str. 17.)

Eberhard Jüngel (1976/77)

4. Für das christliche Wahrheitsverständnis ist die Identifikation der Wahrheit mit der Person Jesu Christi konstitutiv.
4.1 Ihren unmißverständlichen Ausdruck hat diese Identifikation in der Selbstprädikation des johanneischen Christus gefunden: Ich bin der Weg und die Wahrheit und das Leben. Niemand kommt zum Vater denn durch mich. Wen ihr mich erkennt, werdet iohr auch meinen Vater erkennen (Joh. 14,6f).
4.2 Die Exklusivität dieses Anspruches läßt sich – auch durch andere biblische Texte – nicht relativieren, ohne das zugrundeliegende Wahrheitsverständnis der Lüge zu überführen. Diese exklusive Identifikation von Wahrheit und Jesus Christus verträgt keine Korrekturen oder auch nur Ergänzungen, ohne ad absurdum feführt zu werden.
5. Wird die Identifikation der Wahrheit mit der Person Jesu Christi ernst genommen, so besagt sie
5.1 in hermeneutischer Sicht: daß es keine wahre Erkenntnis Gottes gibt, die nicht als solche eine durch Jesus Christus – wie auch immer – bewirkte und auf Jesus Christus als ihren Gegenstand – wie auch immer – bezogene Erkenntnis ist. Kann eine durch Jesus Christus bewirkte Erkenntnis Gottes ohne die Kenntnis dessen geschehen, ohne daß sie Jesus Christus beim Namen nennen können muß (wenn auch nicht notwendig nennen muß)? Wenn ja, wie?
5.2 In soteriologischer Hinsicht: extra Christum nullam salutem esse.
6. Die hermeneutische und soteriologische Exklusivität Jesu Christi gilt jedoch gerade deshalb, weil in Jesus Christus und nur in ihm alle Menschen Gottes Kinder sind, mithin auch dann in einem Verhältnis zu dem Gott.der der Vater Jesu Christi und eben deshalb auch aller Menschen Vater ist, „leben, weben und sind“, wenn sie sich ihrerseits auf andere Götter oder aber überhaupt nicht auf so etwas wie einen Gott beziehen.
6.1 ...
(Gelegentliche Thesen zum Problem der natürlichen Theologie, in: 7717, Entsprechungen, München 1980, S. 199.)

Ladislav Hejdánek (2011)

První, co udělal (provedl) Ježíš, když přicházel do Jeruzaléma (po třech letech působení jinde, když „kázal a zvěstoval království Boží“, a když po dvakrát rozeslal i své učedlníky, aby „kázali království Boží a uzdravovali nemocné“), je líčeno (a tradičně vykládáno) jako mírové gesto: přichází Mesiáš a přichází nejen v míru, ale s dobrou zprávou, „žeť se jest přiblížilo k vám království Boží“. A na znamení toho, že přichází „Pomazaný“ (v zástupech se ozývalo volání: „Aj syn Davidův, Spasitel, Požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně!“), poslal své učedlníky pro oslici s oslátkem, a pak na ně nasedl a rozhodl se vejít do města. „A když vjel do Jeruzaléma, zbouřilo se všecko město, řkouce: I kdo jest tento?“ Proč takové „pobouření“? Inu, šlo přece o provokaci, která zpočátku ovšem nevyšla: zástupy lidí upřímně věřili, že Mesiáš přijde, a všichni věděli, že přijede na oslátku, a uvěřili, že „už je to tady!“ A všichni už si byli jisti, že „to prasklo“, že všechno už teď bude dobré – spása už přišla! To byl ovšem omyl, protože oni vlastně čekali osvoboditele od římské nadvlády. Proto musel ukázat nejen těm ve městě, kteří se podivovali, kdo že to přišel (a ovšem také těm – zákoníkům a farizeům -, kteří už předem vyšli mimo město Ježíšovi a jeho učedníkům vstříc, aby si o něm a o nich udělali obrázek a eventuelně jej i jeho lidi obviňovali z různých přestupků), ale vlastně „všem, všem, všem“, oč půjde a oč už od počátku jde. A tak po té první provokaci, která se tak trochu nezdařila, muselo dojít k druhé, a to mnohem větší a zejména nápadnější: „I všel Ježíš do chrámu Božího, a vymítal všecky prodavače a kupce z chrámu, a stoly penězoměnců a stolice prodávajících holubice převracel,“ a to s výtkou, že „dům modlitby učinili peleší lotrovskou“. Což ovšem přední kněží a zákoníky muselo velice rozhněvat, zvláště když slyšeli i malé děti, jak volají: „Aj syn Davidův, Spasitel!“
Takovým způsobem tedy začalo Ježíšovo „mírotvůrcovství“: odmítl se sice stát nějakým novým Makabejským, odmítl osvobozenecký boj proti Římu a jeho nadvládě, ale nechoval si nikterak „pokojně“, protože nejdůležitější „frontu“ viděl jinde. A proto vyvolal nepokoj. A aby nebylo pochyb, jak to (doufejme) myslel on sám, ocitujme několik dalších míst z evangelií.
Což se domníváte, že bych přišel pokoj uvésti na zemi? Nikoli, pravím vám, ale rozdělení. Nebo již od této chvíle bude jich pět v jednom domě rozděleno, tři proti dvěma, a dva proti třem. Bude rozdělen otec proti synu, a syn proti otci, mátě proti dceři, a dcera proti mateři, svegruše proti nevěstě své, a nevěsta proti svegruši své. (Luk. 12, 51-53)
Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč. Přišel jsem zajisté, abych rozdělil člověka proti otci jeho, a dceru proti mateři její, a nevěstu proti svegruši její. A nepřátelé člověka domácí jeho. (Mat. 10, 34-36)
Vydáť pak bratr bratra na smrt, i otec syna, a povstanou dítky proti rodičům, a zmordují je. A budete v nenávisti všechněm pro jméno mé, ale kdož setrvá až do konce, tenť spasen bude. (Mat. 10, 21-22)
(text článku pro KR; vyšlo pak in
(Písek, 110322-1.)

Konrad Lorenz (1983)

… Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
Carl M. Feuerbach se ve svém spise „Die Abstammung des Menschen im Lichte der Esoterik“ (Původ člověka ve světle ezoteriky) pokoušel zaníceně a skutečně překrásným jazykem vyvrátit Darwinovu „opičí teorii“: Všechno postupovalo ,improvizovaně‘, bez plánu a bez cíle, nic nebylo předem naprogramováno, ,zvláštní primát člověk‘ v tom nebyl žádnou bohem chtěnou výjimkou! Tak říkajíc bez přípravy, v neřízené svobodné hře improvizujících sil tápe příroda v ne/185/proniknutelné mlze, ,přirozeným výběrem v boji o život‘, naslepo se potulujícími náhodami a mutacemi v příslušných vnějších okolnostech prostředí do nechtěn a nejisté vzdálené budoucnosti.“
Zde je – s cílem dovést Darwinovu teorii o původu druhů ad absurdum – s pozoruhodnou básnickou silou vyjádřeno, co tvořivá evoluce skutečně činí. Ať je ona tvořivá síla, která dává vznikat zcela novému vyššímu z nižšího, čímkoli – tvoří „bez přípravy“! Jak jinak by měl tvořit tvůrce, jenž je imanentní svému výtvoru? Není to herec, který jen říká slova napsaná velkým básníkem; je to básník sám, který zde hovoří. Není to výkonný hudebník, který reprodukuje skladatelovo dílo; je to sám skladatel, který se nechá unášet fantazií. Vidíme tvořivé výkony, jichž jsou schopni nadaní lidé, jako zvláštní případy celosvětového tvůrčího procesu, oné hry všeho se vším, jíž vzniká něco, co zde nikdy nebylo. Má-li v sobě tvrzení, že člověk je obrazem božím, něco pravdivého, pak se to týká tohoto tvořivého konání.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184-85.)