Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního „směru“ je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Milan Balabán (2008)

Pojem milovat je jedním z centrálních pojmů hebrejské i řecké Bible. Hebrejským výrazem pro skutečnost milová¬ní je ’- h-b = milovat, zamilovat si, být laskavý, ’ahavá = láska, milování; je možné, že jde původně o dvoukořen¬né, onomatopoické hb = foukání, troubení, pořádné dý¬chání, toužení – představa dýchání spojená s představou povzbuzení mysli. Protikladem je s-n-’ = nenávidět, ne¬návist. Jde o lásku ve smyslu základního vztahu i o lás¬ku erotickou (tak v Písni písní). Řeckým adekvátem je agapan = milovat, agapé = láska, agapétos = milova¬ný. Jaká je agapé? O tom zpívá úchvatný hymnus lásky v 1K 13: láska patří k víře a naději, nikdy nezanikne. Latinský text má caritas, což má na mysli to, co je dra¬hé, vážnost, úctu, oddanost. Jiným výrazem je filein = mít rád, milovat, popřípadě i políbit; jde o laskavou pří¬chylnost, například k hostům, byť z nepříjemného odji¬nud. Ve Starém zákoně je v odvážné paralele láska k Bo¬hu i láska k bližnímu (Lv 19,18 + Dt 6,5). Ještě úžeji je to svázáno v Mt 22,36–40. Bližní, kterého je nutno mi¬lovat, je původně sou-kmenovec, Izraelec, Žid, později to bylo rozšířeno (rozprostřeno) na kohokoliv, kdo je v nou¬zi, popřípadě i na nepřítele (L 6,35). Milování Boha ne¬musí být sentimentálně zbarveno nebo církevně trakto¬váno. Musí to však být „ze všech sil“. Podobně milovat člověka znamená úplně se vydat druhému. Pozor, nejde jen o úctu, ta má být věnována rodičům (Ex 20,12), ne¬běží jen o (formální) respekt, podřízení a zařazení – to patří „vládní moci“ (Ř 13). Milovat je úplně se druhé¬mu vydat, žádné resty v kufru. Je to vlastně nemož¬né – jako bychom měli vyjet autem na vrchol skleněné hory. Napodobit Hospodina, který říká: Milováním věč¬ným miluji tě (Jr 31,3).
1. Milování není citové rozpoložení, výlev, vášeň. Je to „příkaz od jinud“. Ty, človíčku milující svou čočovičku (Gn 25,34), jdi do dobrodružství lásky, jinak ti dojde dech: dodýcháš.
2. Miluj a buď jako On-Láska. Narodil ses z Boha (1J 4,7). Proto zahrň svými skvělými niternostmi nejprve „domá¬cí víry“ (Ga 6,10), rodinné příslušníky (manželku), náhle potřebné (Samařanova akce – L 10) a někdy i člověka, který je ti oprávněně z duše protivný.
3. Erotická láska není v opozici k lásce duchovní. Může být darem tělesného i duševního pohroužení, ne-li extá¬ze: „Vždyť silná jako smrt je láska... Žár její – ...plamen Hospodinův.“ (Pís 8,6).
4. „Ó Lásko, jež mi nedáš jít, já poroučím ti duši svou...!“
(Pro homine – Milovat – poskytnout všechny své síly druhému, in:
Aktuální slovníček biblických pojmů, in: Protestant XIX, 2008, č. 8., str. 9.)

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

Konrad Lorenz (1983)

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným.
Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné.
Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se“ má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.)

Konrad Lorenz (1983)

… Co všechno může z nepoužívaného orgánu vzniknout, je skoro neuvěřitelné. … Ve skutečnosti je to samozřejmě tak, že existence nepoužívané tkáně, ba již jen existence prostoru zaujímaného znefunkčněným orgánem obsahuje nějakou selekční výhodu, která fylogenezi „svádí“ k tomu, aby využila tuto „lacinou příležitost“ k jinému účelu, k němuž by se při větší prozíravosti použil zcela nově vytvořený orgán. Předvídat však fylogeneze nedovede; organismus také nemůže na dobu nezbytnou k rekonstrukci své životní funkce přerušit a vyvěsit tabuli: „Za účelem přestavby zavřeno“.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 23.)