Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Hans Küng | Heinrich von Stietencron (1984)

Dodejme, že pojem náboženství musíme pochopit dosti široce, aby zahrnoval všechna historická náboženství od polyteistických přírodních náboženství, teismu a panteismu až po a-teistický buddhismus. Nesmíme jej ale rozšiřovat libovolně, nechceme-li zastřít hranice mezi náboženskostí a kvazináboženskostí či nenáboženskostí a ztratit tak zřetelné kontury. Náboženství musí zůstat náboženstvím! Náboženství, jak jsem se je pokusil již v úvodu vymezit, je mnohovrstevným uskutečňováním vztahu k něčemu, co zahrnuje člověka a jeho svět: k nejzazší skutečnosti, ať už ji chápeme jakkoli, k absolutnu (Bohu, Brahmovi, dharmě, prázdnotě, nirváně). Jinak řečeno: „náboženský“ je každý člověk, který poznal, že tím posledním není už „svět“ (to znamená člověk, dějiny, příroda, kosmos) tak, jak se nám jeví, nýbrž že „svět“ nás odkazuje k zahrnující, všeobsáhlé, vše určující první i poslední skutečnosti. Naopak platí, kde lidé neuskutečňují podobný vztah k čemusi, co přesahuje „svět“, k čemusi nejzazšímu, absolutnu, nehovoříme – abychom zabránili nedorozumění – o náboženství, nýbrž raději o paranáboženství (při nezáíjmu o náboženství) anebo vůbec o pseudonáboženství (u náhražek náboženství). ...
(7771, Křesťanství a hinduismus, přel. Jiří Hoblík a Dušan Zbavitel, Vyšehrad, Praha 1997, 110919-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Francis Bacon byl ještě přesvědčen, že trocha vědy nás sice může odvádět od náboženství, ale víc vědy že nás zase přivádí zpět k náboženství (našel jsem dvě místa, jednou v dopisech, po druhé snad v knize Valerius terminus, ale teď výpisek nemám po ruce). Kant už si tím tak jist nebyl a chtěl, jak to vyjádřil v předmluvě k 2. vydání KRV, dostat pro víru místo tím, že rozum ,omezí‘ („Ich mußte also das Wissen aufheben, um zum Glauben Platz zu bekommen“; nevím, zda to můžeme chápat hegelovsky jako „zrušit a pozdvihnout výš“. (B XXX). Zůstaneme-li jen u těchto citátů (a nebudeme se zabývat příslušnými kontexty), je jejich srovnání docela zajímavé. Bacon mluví o náboženství (religion), nikoli o víře; a dnes poté, co osvícenské myšlenky byly otřeseny (nebo aspoň „otřásány“), se nemůžeme vyhnout otázce, zda to „náboženství“, k němuž nás vede „víc vědy“, není docela jiné než to, od kterého nás vědění zprvu odvádělo, ba zda to není docela nové náboženství, které začalo uctívat a zbožňovat vědu samu. Kant naproti tomu mluví o „víře“ resp. „věření“ (s Glauben), a proti ní nestaví ovšem rozum (pochopitelně), ale „vědění“ (Wissen, nikoli Wisenschaft), a to zase ihned spojuje s předsudečným dogmatismem metafyziky, který je vždycky přehnaný (der jederzeit gar sehr dogmatisch ist). Ale v obou případech jde o chybné pojetí. (Jinak o náboženství mluví spíš „zdeúředně“.)
(Písek, 120825-1.)

Konrad Lorenz (1983)

LORENZ Fulgurace, vznik čehosi totálně nového, nikdy dosud nebývalého, je předpokladem rychlého tempa vývoje. Něco takového musí existovat, protože jinak by to probíhalo mnohem pomaleji; také zpětná vazba výsledku tu musí být – ta tu musí být už u hypercyklu Manfreda Eigena. Co je však podstatou onoho vývoje k vyššímu, oné kreativity, to nevíme. Myslím, že nejen nemáme brát jméno Boha nadarmo, ale vůbec je nemáme vyslovovat. Ještě tak nejtaktnějším poukazem je Sókratovo „daimonion“. Mluvíme-li o NĚM osobním zájmenem ON, je to už rouhání. Faktem je, že evoluce směřuje všeobecně vzhůru. ...
(7663, Karl R. Popper – Konrad Lorenz: Budoucnost je otevřená, přel. Jaroslav Kohout a Eva Stuchlíková, Vyšehrad, Praha 1997, str. 17.)

Albert Einstein (19??)

Všechno, co lidé vykonali a vymyslili, slouží k ukájení potřeb, které cítíme, a k utišování bolesti. Toto musíme mít vždy na zřeteli, chceme-li rozumět duchovním hnutím a jejich vývoji. Neboť cítění a touha jsou pohnutkou všeho lidského snažení a tvoření, byť se nám tvoření líčí sebevznešeněji. Nuže, jaké jsou city a potřeby, které přivedly lidi k náboženskému myšlení a k víře v nejširším slova smyslu? Zamyslíme-li se nad tím, brzo uvidíme, že u kolébky náboženského myšlení a zážitku stojí nejrozmanitější city. ...
(Náboženství a věda, in: 2118, Jak vidím svět, Praha 1961, s. 127.)

Konrad Lorenz (1983)

… Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
Carl M. Feuerbach se ve svém spise „Die Abstammung des Menschen im Lichte der Esoterik“ (Původ člověka ve světle ezoteriky) pokoušel zaníceně a skutečně překrásným jazykem vyvrátit Darwinovu „opičí teorii“: Všechno postupovalo ,improvizovaně‘, bez plánu a bez cíle, nic nebylo předem naprogramováno, ,zvláštní primát člověk‘ v tom nebyl žádnou bohem chtěnou výjimkou! Tak říkajíc bez přípravy, v neřízené svobodné hře improvizujících sil tápe příroda v ne/185/proniknutelné mlze, ,přirozeným výběrem v boji o život‘, naslepo se potulujícími náhodami a mutacemi v příslušných vnějších okolnostech prostředí do nechtěn a nejisté vzdálené budoucnosti.“
Zde je – s cílem dovést Darwinovu teorii o původu druhů ad absurdum – s pozoruhodnou básnickou silou vyjádřeno, co tvořivá evoluce skutečně činí. Ať je ona tvořivá síla, která dává vznikat zcela novému vyššímu z nižšího, čímkoli – tvoří „bez přípravy“! Jak jinak by měl tvořit tvůrce, jenž je imanentní svému výtvoru? Není to herec, který jen říká slova napsaná velkým básníkem; je to básník sám, který zde hovoří. Není to výkonný hudebník, který reprodukuje skladatelovo dílo; je to sám skladatel, který se nechá unášet fantazií. Vidíme tvořivé výkony, jichž jsou schopni nadaní lidé, jako zvláštní případy celosvětového tvůrčího procesu, oné hry všeho se vším, jíž vzniká něco, co zde nikdy nebylo. Má-li v sobě tvrzení, že člověk je obrazem božím, něco pravdivého, pak se to týká tohoto tvořivého konání.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184-85.)