Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným.
Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné.
Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se“ má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Tak jako může být člověk myšlenkou na světelné roky, ba tisíciletí daleko „při tom“, co se dělo v té dálce před roky, ba před tisíci lety, může být myšlenkou také v daleké budoucnosti. V obou případech překračuje hranice svého časného (nejen aktuálního) bytí. Znamená to snad, že ta budoucnost (ať už nejbližší neb i velmi vzdálená) je neskutečná, protože jen míněná, tj. intencionálně jen subjektně a subjektivně zaměřená? Chce nám snad někdo tvrdit, že ono dávné nebo ono snad daleko budoucí se nikdy nestalo nebo nikdy nenastane jen proto, že není „jsoucí“ právě nyní a zde? Minulé (které už nastalo, ale pak pominulo) je v jistém smyslu skutečné, stejně jako je skutečné i to, co zatím ještě nenastalo. A toto „budoucí“ je skutečné i v tom případě, že nakonec nenastane, ale mohlo nastat. Je to jen jiná „skutečnost“ než ta, kterou jsme si redukovali na pouhou okamžitou aktuálnost. Naše tradiční chápání toho, co je skutečné, je třeba pronikavým způsobem rozšířit, ale ne tak, jak se o to pokoušeli v minulosti myslitelé tzv. modálnosti (kde minulé i budoucí stavy byly chápány jako mody aktuální přítomnosti. (Písek, 031109-1.)

Konrad Lorenz (1983)

… Co všechno může z nepoužívaného orgánu vzniknout, je skoro neuvěřitelné. … Ve skutečnosti je to samozřejmě tak, že existence nepoužívané tkáně, ba již jen existence prostoru zaujímaného znefunkčněným orgánem obsahuje nějakou selekční výhodu, která fylogenezi „svádí“ k tomu, aby využila tuto „lacinou příležitost“ k jinému účelu, k němuž by se při větší prozíravosti použil zcela nově vytvořený orgán. Předvídat však fylogeneze nedovede; organismus také nemůže na dobu nezbytnou k rekonstrukci své životní funkce přerušit a vyvěsit tabuli: „Za účelem přestavby zavřeno“.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 23.)

Erazim Kohák (1983)

... Snad jen básník dovede i v představách žít tak živě jako v přímém prožitku. Obyčejný smrtelník žije přítomností, a před sebou vídává nanejvýš budoucnost. Uchovat si naději, to není nic samozřejmého. Čím déle trvá zima, byť je tím objektivněji jaru blíž, tím více se jaro stává nepravděpodobné. Z naděje se stává čin víry.
Nad tím se dnes zamýšlím, nadmírou a nadějí. Není to docela totéž: aspoň sám je prožívám zcela odlišně. O naději mívám pocit, že je to něco jako setrvačnost přerušeného pohybu, který v člověku /35/ ještě přežívá, i když objektivně jej svět mezitím zastavil. Třeba když začátkem května udeří na pár dní mrazy, třeba i sněhu napadne – stává se to tu. To už žiju v rozběhu jarních prací. Není mi dobře v chalupě, v níž jsem spokojeně přežil zimu. Táhne mě to ven, do lesa, na záhumenek a večer uléhám s nadějí, že ráno bude po sněhu a jarní život se zase rozběhne. Tak prožívám naději jako setrvačnost.
Víra mi připadá jako něco jiného. To už není samopohyb. Je to výslovně čin, rozhodnutí věřit, důvěřovat, i když dlouhá zima ve mně ráno zmrazila samohyb naděje. Víra je druhý dech, který nepřichází sám od sebe. Vyžaduje ode mne něco jako vědomé rozhodnutí nestát se člověkem začouzené zimy, vědomou orientaci na něco, co už není samozřejmé. A protože člověk žije tělem a v těle, ve skutcích, vyžaduje víra posilování a vyjádření alespoň symbolickým činem. Bývám si toho vědom, když za zimních večerů vyřezávám kolíčky do hrábí, nebo když koncem zimy začnu u okna blízko kamen pěstovat sazeničky. To je zároveň čin víry a čin víru posilující. Nemění zimu, ale tím, že jej mám, že i pod sněhem mi zůstává něco z činnosti léta, mění mě: žiji v zimě, ale nestávám se zimním člověkem.
A pak najednou jaro a kolíčky přestanou být symbolikou a stanou se vítanou samozřejmostí, když po sněhu pohrabávám louku.
(Dopisy přes oceán, SPN, Praha 1991, str. 34-35.)

Konrad Lorenz (1983)

V poslední době diskutovali mnozí filosofové o otázce, jaký je „smysl smyslu“; jeden oxfordský filosof o tom napsal knihu „The Meaning od the Meaning“. Patřilo by vlastně ke zdravé výchově vštěpovat dospívajícímu člověku, že lze velice dobře rozlišovat smysluplné od nesmyslného. Máme k dispozici dobře zdůvodněný faktický materiál, na jehož základě můžeme oprávněně vypovídat o tom, kdy je jazykový /164/ symbol použit nesprávně a kdy správně. Přesto se děti a mladí lidé nikdy neučí, jak lze rozlišit pravé od falešného, nesmyslné od toho, co smysl má. To totiž lze ! Že je tato nanejvýš důležitá a pro svobodu lidského myšlení nesmírně významná otázka ve výchově našich dětí zanedbávána, že se toto téma dosud nevyučuje jako učební předmět, toho je třeba litovat.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 163-64.)