Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

To, že se každé myšlení (každá myšlenka) musí k něčemu intencionálně (tedy svým mínícím aktem) vztahovat, ještě nemusí znamenat, že se k tomu „míněnému“ nutně vztahuje, jako by to byl opravdu jen „předmět“. Jinak řečeno, každé myšlení (každá myšlenka) se může intencionálně vztahovat také k něčemu, co není „před-mětem“ v ontickém smyslu, tedy i k nějakému „ne-předmětu“. A protože „mít předmět“, „vztahovat se k předmětu“, „mínit předmět“ může znamenat dvojí, totiž nejen mínit nějaký předmět, nýbrž navíc mínit jej jako „před-mět“ v ontickém smyslu, může jen zdánlivě vypadat jako logický nesmysl, řekneme-li, že je zásadně možné, abychom učinili předmětem svého mínění také nějaký ne-předmět. A může to být nikoli pochopeno jako chyba nebo omyl mínícího, který jen omylem činí intencionálním předmětem nějaký ne-předmět, nýbrž jako naprosto legitimní charakteristika myšlenkového zaměření na něco, co buď vůbec předmětný charakter nemá, anebo co sice předmětnou stránku má, ale na pouhou předmětnost se neredukuje (resp. není dovoleno je na pouhou předmětnost redukovat). A proto také, půjdeme-li obráceně od míněného, abychom posuzovali mínícího a sám jeho akt mínění (tj. intencionální zaměřenost tohoto aktu), na takový ne-předmět se lze myšlenkově zaměřit (a tak jej učinit intencionálním předmětem), aniž bychom jej nutně museli mylně chápat jako pouhý před-mět v ontickém smyslu. (A podobně tomu je i tam, kde jde o tématizaci nějaké skutečnosti, která sice předmětnou stránku má, ale nemůže a nesmí na ni být redukována.) Po mém soudu právě v této věci dělá Jaspers (a také jeho vykladači) tu chybu, že mají za to, že se každý akt myšlení už jen proto, že musí být zaměřen k něčemu, čím sám není a co v sobě neobsahuje, musí prokázat jako neschopný „mínit“ něco nepředmětného jinak než jen symbolicky resp. pomocí „šifer“. Nejasnost této věci pak umožní nejen vtipálkům, ale třeba i seriózním vykladačům (interpretům) a překladatelům Jaspersovy filosofie překládat německé „Gegenständlichkeit“ do angličtiny jako „Objektivity“, „vergegenständlichen“ jako „objectify“, „Vergegenständlichung“ jako „Objectification“, anebo Gegenstandslosigkeit“ jako „objectlessness“. (V češtině pochopitelně každý porozumí, jaký je rozdíl mezi myšlením ne-předmětným a bez-předmětným.)
(Písek, 140522-1.)

Konrad Lorenz (1983)

LORENZ Fulgurace, vznik čehosi totálně nového, nikdy dosud nebývalého, je předpokladem rychlého tempa vývoje. Něco takového musí existovat, protože jinak by to probíhalo mnohem pomaleji; také zpětná vazba výsledku tu musí být – ta tu musí být už u hypercyklu Manfreda Eigena. Co je však podstatou onoho vývoje k vyššímu, oné kreativity, to nevíme. Myslím, že nejen nemáme brát jméno Boha nadarmo, ale vůbec je nemáme vyslovovat. Ještě tak nejtaktnějším poukazem je Sókratovo „daimonion“. Mluvíme-li o NĚM osobním zájmenem ON, je to už rouhání. Faktem je, že evoluce směřuje všeobecně vzhůru. ...
(7663, Karl R. Popper – Konrad Lorenz: Budoucnost je otevřená, přel. Jaroslav Kohout a Eva Stuchlíková, Vyšehrad, Praha 1997, str. 17.)

Konrad Lorenz (1983)

… Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
Carl M. Feuerbach se ve svém spise „Die Abstammung des Menschen im Lichte der Esoterik“ (Původ člověka ve světle ezoteriky) pokoušel zaníceně a skutečně překrásným jazykem vyvrátit Darwinovu „opičí teorii“: Všechno postupovalo ,improvizovaně‘, bez plánu a bez cíle, nic nebylo předem naprogramováno, ,zvláštní primát člověk‘ v tom nebyl žádnou bohem chtěnou výjimkou! Tak říkajíc bez přípravy, v neřízené svobodné hře improvizujících sil tápe příroda v ne/185/proniknutelné mlze, ,přirozeným výběrem v boji o život‘, naslepo se potulujícími náhodami a mutacemi v příslušných vnějších okolnostech prostředí do nechtěn a nejisté vzdálené budoucnosti.“
Zde je – s cílem dovést Darwinovu teorii o původu druhů ad absurdum – s pozoruhodnou básnickou silou vyjádřeno, co tvořivá evoluce skutečně činí. Ať je ona tvořivá síla, která dává vznikat zcela novému vyššímu z nižšího, čímkoli – tvoří „bez přípravy“! Jak jinak by měl tvořit tvůrce, jenž je imanentní svému výtvoru? Není to herec, který jen říká slova napsaná velkým básníkem; je to básník sám, který zde hovoří. Není to výkonný hudebník, který reprodukuje skladatelovo dílo; je to sám skladatel, který se nechá unášet fantazií. Vidíme tvořivé výkony, jichž jsou schopni nadaní lidé, jako zvláštní případy celosvětového tvůrčího procesu, oné hry všeho se vším, jíž vzniká něco, co zde nikdy nebylo. Má-li v sobě tvrzení, že člověk je obrazem božím, něco pravdivého, pak se to týká tohoto tvořivého konání.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184-85.)