Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

Friedrich Nietzsche (1888)

Je známo, že požaduji na filosofovi, aby se stavěl mimo dobro a zlo – aby měl ilusi morálního soudu pod sebou. Tento požadavek vyplývá z názoru, jenž byl mnou poprve formulován: že vůbec není morálních pravd. Morální soud má společné se soudem náboženským to, že věří ve skutečnosti, jichž není. Morálka je pouze výkladem jistých zjevů, přesněji řečeno, nesprávným výkladem. Soud morální, stejně jako náboženský, náleží jistému stupni nevědomosti, na kterém chybí i pojem skutečna, rozlišování mezi skutečným a smyšleným: takže „pravda“ na takovém stupni označuje samé věci, jež zveme dnes „domněnkami“. Potud morálního soudu nelze nikdy bráti doslova: neboť jako soud obsahuje vždy jen protismysl. Jako semiotika je však neocenitel/74/ný: zjevuje, alespoň vědoucím, nejcennější skutečnosti kultur a niter, jež nevěděly s dostatek, aby sebe samy „chápaly“. Morálka je pouze značkovou řečí, pouze symptomatologií: třeba již věděti, oč jde, abychom z ní měli užitek.
(7564, Soumrak model, přel. A.Breska, Votobia, Olomouc 21995.)

Konrad Lorenz (1983)

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným.
Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné.
Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se“ má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.)

Ladislav Hejdánek (1996)

Jestliže je rozpoznán hlavní omyl řeckého a potom celého evropského myšlení v jeho výhradní orientovanosti a soustředěnosti na to, co „jest“, zbývá učinit další krok, krok zásadního významu: začít myšlenkově pronikat na terén toho, co „není“. Tato formulace se může zdát paradoxem, ale když jí porozumíme, zjistíme, že vlastně nejde o paradox, že jako paradox se pouze jeví tomu, kdo je příliš zanořen do toho způsobu myšlení, kterým staří Řekové zatížili Evropu a jejím prostřednictvím většinu světa. Zcela formálně to můžeme demonstrovat známým způsobem: všem chodícím je společná chůze; chůze sama však nechodí. Daleko závažnější je ovšem pozitivní předvedení jiného způsobu myšlení. To je možné jen tak, že si jako schematický model zvolíme něco jiného než trojúhelník (nebo jiný geometrický obrazec). Učiňme tak (inspirováni Whiteheadem) volbou „události“. Zatímco „trojúhelník“ je něčím mimo čas (nikoliv ovšem mimo prostor, neboť rovinný obrazec je myslitelný jen ve dvourozměrném prostoru), „událost“ je nemyslitelná bez času resp. mimo čas. Tak jako u trojúhelníku se nemusíme zabývat prostorem jako jeho předpokladem, nemusíme se v případě události zabývat časem jako jejím předpokladem. (To pochopitelně neznamená, že tak učinit nemůžeme; zkoumáním povahy prostoru, v němž jedině platí naše výzkumy povahy trojúhelníka, posléze zjistíme, že v jiných typech prostoru bude mít trojúhelník také jinou povahu. Proto si musíme nechat v záloze možnost zkoumat povahu času, který je předpokladem platnosti našich výzkumů povahy událostí.) Chceme-li „událost“ či přesněji myšlenkový model události učinit „předmětem“ svých výzkumů, musíme si hned od počátku stále uvědomovat důležitost času, bez něhož událost nemůže být myšlena. To znamená, že událost můžeme pojmově legitimně „mínit“ jen tak, že zároveň budeme spolumínit její časovost (přesně časování: časování je výkon samotného událostného dění, samotné události). Časování události je charakteristické tím, že událost nemůže být jako celek míněna jako jsoucí, neboť k bytostné povaze události náleží, že není celá najednou a v jednom okamžiku, tj. nemůže být platně míněna v redukci na mimočasové (nebo nulově časové) „hic et nunc“ (čímž je zároveň položen základ k radikálnímu odmítnutí myšlenky „věčného nyní“, s nímž počítá tradiční metafyzika.
(Písek, 960723-2.)

Gorgias (-859)

Ve spise nadepsaném O nejsoucím čili o přírodě dokazuje Gorgias postupně tři zásady, jednu a první: nic není; druhou: je-li i něco, nemůže to člověk poznat; třetí: lze-li to i poznat, nelze to přece s bližním sdělit a jemu to vyložit.
Že tedy nic není, usuzuje takovým způsobem: je-li něco, pak je buď jsoucí nebo nejsoucí, nebo je jsoucí i nejsoucí. Není však ani /160/ jsoucí, jak ukáže Gorgias, ani nejsoucí, jak nás přesvědčí, ani jsoucí a nejsoucí, jak také vyloží. Není tedy nic.
A věru nejsoucí není. Neboť je-li nejsoucí, pak zároveň bude a nebude, neboť pokud se myslí na jeho nejsoucnost, potud nebude, a pokud jest nejsoucí, potud zase bude. Je však zcela nemožné, aby něco zároveň bylo i nebylo; není tedy nejsoucí. A jinak: je-li nejsoucí, pak jsoucí nebude, neboť jsou to navzájem protivy, a přísluší-li nejsoucímu bytí, bude příslušet jsoucímu nebytí. Není však možné, aby jsoucí nebylo; nebude tedy ani nejsoucí.
Ale věru ani nejsoucí není. Neboť je-li jsoucí, je buď věčné, nebo vzniklé, nebo zároveň věčné i vzniklé. Není však ani věčné, ani vzniklé, ani obé zároveň, jak ukážeme; jsoucí tedy není. Neboť je-li ...
(zl. B 3 ze Sexta)
(3478, Zlomky předsokratovských myslitelů, přel. K. Svoboda, Praha 21962,
str. 159 – 160.)