Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního „směru“ je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

Konrad Lorenz (1983)

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným.
Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné.
Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se“ má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.)

Václav Němec (2003)

Se slovem „normální“ je jedna základní potíž, která tkví v jeho dvojznačnosti. „Normálním“ se běžně nazývá to, co odpovídá převládající praxi dané společnosti. Normální v tomto smyslu může být leccos. Jestliže například většina lidí pokládá korupci za legitimní prostředek k prosazení svých zájmů, pak je v tomto smyslu „normální“ uplácet a toho, kdo se vymyká této vžité praxi, lze označit za „nenormálního“. V méně obvyklém, ale zásadnějším smyslu se „normálním“ nazývá jednání v souladu s normami, které nejsou pouhým odrazem toho, jak se lidé ve své většině chovají, ale které naopak stanovují, jak se mají chovat. V tomto smyslu je normální neuplácet, i kdyby korupce představovala převládající a zcela běžnou praxi, protože tato praxe je právě v rozporu s normou, která na základě dobrých důvodů definuje korupci jako něco, co je nesprávné a zhoubné pro společnost jako celek. Existence norem v tomto druhém smyslu je pro společnost zcela zásadní, protože zakládá společný prostor, který umožňuje soužití jednotlivců. Porušování těchto norem naopak problematizuje a podrývá společnou půdu, na níž společnost jako celek spočívá. Společnost, která ve své většině rezignuje na dodržování těchto norem, spěje ke svému rozkladu. Proto existují společenské a státní instituce, které jsou tu zejména od toho, aby garantovaly dodržování těchto norem a sankcionovaly jejich porušování.
(Apoštol svobody a dotěrná monstra, Praha 2007, str. 14.)

Konrad Lorenz (1983)

… Co všechno může z nepoužívaného orgánu vzniknout, je skoro neuvěřitelné. … Ve skutečnosti je to samozřejmě tak, že existence nepoužívané tkáně, ba již jen existence prostoru zaujímaného znefunkčněným orgánem obsahuje nějakou selekční výhodu, která fylogenezi „svádí“ k tomu, aby využila tuto „lacinou příležitost“ k jinému účelu, k němuž by se při větší prozíravosti použil zcela nově vytvořený orgán. Předvídat však fylogeneze nedovede; organismus také nemůže na dobu nezbytnou k rekonstrukci své životní funkce přerušit a vyvěsit tabuli: „Za účelem přestavby zavřeno“.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 23.)