Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního „směru“ je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Kdysi bývalo běžné rozlišovat filosofy podle toho, zda veškerou skutečnost zakládali resp. viděli založenu na jedné jediné „substanci“, anebo zda počítali se substancemi několika, případně mnoha. Ovšem jakmile nahlédneme problematičnost a vlastně nedržitelnost myšlenky (pojmu) „substance“, stává se takové rozlišování nejen neodůvodněným, ale přímo nesmyslným. Na jedné straně totiž musíme zajisté připustit ve světě mnohost, neboť nás o tom přesvědčuje každodenní zkušenost; zároveň však musíme nahlédnout, že mnohost je možná pouze tam, kde jsou k dispozici nějaké „jednotky“. Povahu těchto jednotek ovšem už nemůžeme rozpoznávat na základě pouhé zkušenosti, zejména nikoli zkušenosti jen smyslové. Musíme proto své pojetí zkušenosti nejprve rozšířit ze sféry pouhé smyslovosti na zřejmě mnohem komplikovanější sféru myšlení. Jakmile se pojetí (a pojem) „jednotky“ resp. „jednoty“ stane věcí myšlení (a jeho schopnosti odstupu od sebe a nového, kritického přístupu k sobě), tj. jakmile se „jednota“ stane pro myšlení problémem, musí dříve nebo později dojít k rozlišování dvojího základního typu „jednotlivin“, totiž „pravých“ a „nepravých“, přičemž ty nepravé se budou jevit jako pouhé hromady (agregáty) těch pravých. Ale ty „pravé“ jednot(k)y vůbec nemusí nutně být „jednoduché“.
(Písek, 100130-1.)

Konrad Lorenz (1983)

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným.
Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné.
Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se“ má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.)

Konrad Lorenz (1983)

… Co všechno může z nepoužívaného orgánu vzniknout, je skoro neuvěřitelné. … Ve skutečnosti je to samozřejmě tak, že existence nepoužívané tkáně, ba již jen existence prostoru zaujímaného znefunkčněným orgánem obsahuje nějakou selekční výhodu, která fylogenezi „svádí“ k tomu, aby využila tuto „lacinou příležitost“ k jinému účelu, k němuž by se při větší prozíravosti použil zcela nově vytvořený orgán. Předvídat však fylogeneze nedovede; organismus také nemůže na dobu nezbytnou k rekonstrukci své životní funkce přerušit a vyvěsit tabuli: „Za účelem přestavby zavřeno“.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 23.)