Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního „směru“ je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Ladislav Hejdánek (1991)

... Člověk sice do jisté míry stále ještě přírodní bytostí zůstává a zejména v jeho těle se obrovské množství procesů a změn odehrává „přirozeně“, ale ona přírodnost a přirozenost se stala pouze jednou stránkou lidské bytosti vcelku. Byla většinou zatlačena do pouhé rutiny, aby se v člověku uvolnily tvořivé síly pro způsob chování, jednání i uvažování, který s přirozeností a přírodností sice počítá, ale zapojuje ji do strategií, které přírodu a přirozenost radikálně přesahují.
Jedním takovým fenoménem, který vyjevuje onu nepřírodní a nepřirozenou stránku lidského tvora, je humor a smích, jiným je hravost a hra. Vysvitne to zejména v konfrontaci se smrtí. Všechny živé bytosti (snad s výjimkou těch nejnižších jednobuněčných) jsou smrtelné, ale s výjimkou člověka žádná o své smrtelnosti neví. Jediný člověk disponuje vědomím, které je s to si nejenom pamatovat minulé zážitky a nejenom odhadovat bezprostředně budoucí vývoj příští, ale dovede se vztáhnout i k tomu, co jeho individuálnímu životu předcházelo, a také k tomu, co po něm asi bude následovat. I když to je něco podobného pohledu do propasti, člověk je s to si představit svět, v němž sám ještě nežil nebo v němž už žít nebude. Člověk tak dovede odhlížet sám od sebe, a dovede odhlížet také od své smrtelnosti a vidět svou vlastní smrt z odstupu, z distance. A nejen to: člověk je bytost, která sice ví o své smrti, ale navzdory tomu se může a dokáže smát, dovede nebrat svou smrtelnost a svou osobní smrt a tím vlastně ani sám sebe s poslední vážností. Člověk se vzdaluje své přírodnosti a vlastně své původní zvířeckosti právě tím, že přestává být zvířecky vážný.
(Z výkladu na: Kosmická dimenze a přirozenost člověka, diskusní panel EKK – 3.10.1991 – § 1 – 2.)

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

Konrad Lorenz (1983)

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným.
Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné.
Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se“ má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.)

Konrad Lorenz (1983)

… Co všechno může z nepoužívaného orgánu vzniknout, je skoro neuvěřitelné. … Ve skutečnosti je to samozřejmě tak, že existence nepoužívané tkáně, ba již jen existence prostoru zaujímaného znefunkčněným orgánem obsahuje nějakou selekční výhodu, která fylogenezi „svádí“ k tomu, aby využila tuto „lacinou příležitost“ k jinému účelu, k němuž by se při větší prozíravosti použil zcela nově vytvořený orgán. Předvídat však fylogeneze nedovede; organismus také nemůže na dobu nezbytnou k rekonstrukci své životní funkce přerušit a vyvěsit tabuli: „Za účelem přestavby zavřeno“.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 23.)