Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

Jak jsem vyložil v první části /zvláště ve 3. kapitole), jsou při programování lidské sociální ontogeneze „předvídány“ jisté mechanismy, které vedly v dosavadních podmínkách kulturního vývoje k nalezení životně nezbytné střední cesty mezi lpěním na získaných strukturách a jejich odstraňováním a rekonstrukcí.
Mudrc Ben Akiba prý řekl: „Všechno zde již bylo.“ Když vyslovuji v přednášce varování před ztrátou tradice u dnešní mládeže, velice často se mi namítá, že staří si s mladými nikdy nerozuměli a že dosud žádná kultura na konflikt po sobě jdoucích generací nezanikla. Již jsem uvedl, že světové dění je nikdy neopakuje. Princip „Nic z toho, co nastane, zde ještě nebylo“ se týká jak dnešní situace lidstva, tak všech stupňů fylogenetického a historického dění.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 151.)

Konrad Lorenz (1983)

To, co člověk považuje za skutečné, je, jak již bylo řečeno, z velké části determinováno tradicí kultury, v níž vyrůstá. Tato „sociální konstrukce skutečnosti“ (P. Berger a Th. Luhmann) je takzvanému vtištění podobná potud, že její následky lze jen těžko zvrátit a v mnoha případech jsou zcela nezvratné. Existuje tedy malá naděje, že přesvdčíme lidi, kteří si od ra/160/ného mládí osvojovali hodnoty technokratického systému, o tom, že právě těmito hodnotami je lidstvo stále větší rychlostí hnáno do propasti nelidskosti. Tyto souvislosti spousta mladých lidí plně chápe. Podíl starších lidí, ktzeří toto přesvědčení sdílejí, je menší; odklon od hodnot technokratické společnosti a otevřenost pro nové hodnoty jsou z výše uvedených důvodů u starších lidí těžko dosažitelné.
K tomu dnes přistupují neodbytné věcné tlaky, které zajatcům konkurenčního boje, zabraňují ve vyhlídce do budoucnosti. Moje naděje, že mé argumenty dojdou sluchu, se tedy zakládá na mladých lidech.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 159-60.)

Konrad Lorenz (1983)

- Lorenz: … Říci, že duše neexistuje, nebo že je třebas vysvětlitelná materiálně, to je největší nesmysl, jaký člověk kdy může říci. Vysvětlit to nedokážeme a můj zesnulý přítel Gustav Kramer to obdivuhodně vyjádřil takto: „Za předpokladu, že bychom v utopickém konečném výsledku bádání popsali všechny duševní pochody až do nejmenších podrobností a mohli dokázat, že se bod za bodem shodují s fyziologickými procesy, nebyl by tím problém těla a duše v žádném případě vyřešen, nýbrž bychom byli nejvýš oprávněni k výroku, že psychofyzický paralelismus je skutečně velmi paralelní.“ To je obdivuhodná formulace neřešitelnosti. Podívejte, neřešitelnosti mě neudivují. Nedivím se, jak málo něčemu rozumím, ale divím se tomu, že v mém trochu vylepšeném antropoidním mozku se takové problémy vůbec mohou objevit. Divím se, jak řečeno, ne tomu, že elektron je jednou vlna, jednou částice a že Karlík Popperů je jednou duše a jednou tělo. Já se divím, že se tomu divím.
…
- Lorenz: … Mnozí velmi dobří myslitelé jsou stále ještě přesvědčeni, že ně/co, co je nevysvětlitelné, musí být ipso facto nepřirozené. Potud jsem monista, chceš-li. Přestože nahlížím, že nejsem schopen intuitivně pochopit problém těla a duše. Avšak nemohu sdílet představu, že všechno, co můj ubohý mozek nechápe, musí stát mimo přírodu, jak můžeš například číst mezi řádky u Erwina Chargaffa v jeho „Nevysvětlitelném tajemství“.
(7663, Popper-Lorenz, Budoucnost je otevřená, Praha 1997, s. 33.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Když Aristotelés uvažuje (v knize M neboli XIII Metafyziky, str. 324n.) o tom, jsou-li matematické ,předměty‘ obsaženy ve věcech vnímatelných, nebo jsou-li od nich odloučeny, rozlišuje tělesa smysly vnímatelná od těles smysly nevnímatelných. A ve svých úvahách se dostává kupodivu velmi daleko, když – nepochybně ve vzpomínce na Platónovy „ideje“ – zmiňuje, že „jestliže tělesa, jež nejsou smysly vnímatelná, jsou dřívější než tělesa smysly vnímatelná“, vede to k některým aporiím. [Přitom jakoby na okraji řekne, že „věda se týká vždy dřívějšího“, str. 325.] Aristotelés nerozlišuje dost mezi „předměty“ matematickým a astronomickými, a táže se pak: „jak je však možno, aby nebe a jeho části byly mimo vnímatelný svět, anebo vůbec něco, co má pohyb?“ Je odtud zcela zřejmé, že pro Aristotela je nemyslitelný pohyb, který by byl mimo smysly vnímatelný svět, řekněme např. – ve vzpomínce na Platóna, jehož žákem přece Aristotelés byl – idea pohybu, která by byla sama v pohybu, která by se pohybovala. Je-li však idea čímsi jako vzorem, praformou, která má ve smyslovém světě svůj otisk (své otisky), pak je přece dobře možné myslet ve smyslovém světě pohyby, které nejsou vysvětlitelné oním „tekoucím blátíčkem“, tedy „bezforemným tokem“, o němž Platón nechá (poněkud pythagorejsky) vyprávět Timaia. Aristotela vůbec nenapadá, že by mohl do Platónova světa idejí zavést pohyb a tím i čas, když kritizuje celou teorii idejí. Ale to dnes musíme udělat my; zajisté ovšem po velmi razantní reinterpretaci idejí. Ale to přece měl na mysli (sice jen po několik let) Patočka, když uvažoval o negativním platonismu. Jenomže ani Patočka nemyslel v těchto souvislost dost důsledně a dost radikálně na čas a časovost, i když se tolik napřemýšlel o tzv. životních pohybech. (Písek, 030814-2.)

Konrad Lorenz (1983)

Selekcí je uchováno právě to, co slibuje v daném okmažiku a v převládajících podmínkách nejčetnější potomstvo, a ne to, co slouží dlouhodobě zachování druhu a je v tomto smyslu teleonomní.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)