Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

Už jednou jsem kdysi uvedl jako příklad vlak, který je schopen jízdy, ale má pod sebou jen určitou délku kolejí, takže když se chce vydat kupředu ještě dál, než mu to koleje dovolují, musí tu část kolejí, kterou nechal za sebou, rozebrat a pak sestavit do pokračování vpředu, a tak stále (dost pomalu) dál. A při tomto vždy novém stavění kolejí před sebou se může občas dát víc vpravo nebo víc vlevo, ale nic víc. Ty koleje tam nepochybně jsou, a představují velké omezení, ale to omezení není absolutní. – Kdybychom měli ten podivný příklad ještě dopracovat, museli bychom soustředi svou pozornost kromě na kolej také na ten vlak sám. Ten vlak totiž nemůže (a zejména celou tu strašně dlouho dobu, které je zapotřebí k onomu rozebírání a novému sestavování omezeného počtu kolejí resp. kolejnic) zůstat beze změna, bez oprav a bez úprav, dokonce bez vylepšování atd. Vlastně tomu je tak, že z velké části musí být čas od času rozebírán a sestavován znovu a jinak, někdy snad lépe. Nu, a tak nějak to vypadá s tím, čemu se od jisté doby říká „vývoj“, aniž by to už znamenalo to, co to znamenalo původně: jen rozvíjení toho, co tam v zavinuté podobě je odedávna. Na tom našem příkladu je zřejmé, že pohyb vlaku po kolejích, ale i jeho proměňování při té pomalé jízdě má v sobě jistou zacílenost, sličnost, avšak takovou, pro kterou sám cíl, sám télos není předem dán, předem stanoven, ale že celý ten „vývoj“ trati i vývoj vlaku po té posunující či přesunující se trati jedoucího má jistou „vůli“, jistý rozsah otevřených možností, díky kterým se tu a tam objevuje vždy také něco nového, co nejenom že nebylo „původně“ v plánu, ale v plánu ani být nemohlo, protože ten terén se jakoby vynořoval teprve v průběhu jízdy a musel být rozpoznáván a kolejnice musely být kladeny tak, aby po nich pak mohl vlak opravdu jet a nezastavit se před nepřekonatelnou překážkou nebo neskončit v nějaké propasti apod. (Ovšem pro doplnění obrazu „vývoje“ by bylo zapotřebí počítat s mnoha vlaky a s nejrůznějšími jejich cestami, z nichž některé byly úspěšné, zatímco jiné nikoli.)
(Písek, 130826-2.)

Konrad Lorenz (1983)

Selekcí je uchováno právě to, co slibuje v daném okmažiku a v převládajících podmínkách nejčetnější potomstvo, a ne to, co slouží dlouhodobě zachování druhu a je v tomto smyslu teleonomní.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Konrad Lorenz (1983)

Průběh evoluce je nepochybně určován náhodou, která odměňuje selekční výhodou určitou dědičnou změnu v právě tak určitém, časově vymezeném prostředí. Jak často může tento proces změnit směr, to jsme právě poznali. … Genom sám obsahuje výsledek bezpočtu dědičných změn a selekčních procesů; neobsahuje však žádný „záznam“ o posloupnosti těchto událostí. Protože je jednotlivá dědičná změna nahodilá a neorientovaná, existuje zde jen astronomickými čísly vyjádřitelná pravděpodobnost, že by se snad někdy evoluce ubírala zpět stejnou cestou, kterou proběhla. Tento fakt, díky dnešním znalostem genetických a fylogenetických procesů již samozřejmý, …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 29.)

Konrad Lorenz (1983)

LORENZ Fulgurace, vznik čehosi totálně nového, nikdy dosud nebývalého, je předpokladem rychlého tempa vývoje. Něco takového musí existovat, protože jinak by to probíhalo mnohem pomaleji; také zpětná vazba výsledku tu musí být – ta tu musí být už u hypercyklu Manfreda Eigena. Co je však podstatou onoho vývoje k vyššímu, oné kreativity, to nevíme. Myslím, že nejen nemáme brát jméno Boha nadarmo, ale vůbec je nemáme vyslovovat. Ještě tak nejtaktnějším poukazem je Sókratovo „daimonion“. Mluvíme-li o NĚM osobním zájmenem ON, je to už rouhání. Faktem je, že evoluce směřuje všeobecně vzhůru. ...
(7663, Karl R. Popper – Konrad Lorenz: Budoucnost je otevřená, přel. Jaroslav Kohout a Eva Stuchlíková, Vyšehrad, Praha 1997, str. 17.)

Konrad Lorenz (1983)

… Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
Carl M. Feuerbach se ve svém spise „Die Abstammung des Menschen im Lichte der Esoterik“ (Původ člověka ve světle ezoteriky) pokoušel zaníceně a skutečně překrásným jazykem vyvrátit Darwinovu „opičí teorii“: Všechno postupovalo ,improvizovaně‘, bez plánu a bez cíle, nic nebylo předem naprogramováno, ,zvláštní primát člověk‘ v tom nebyl žádnou bohem chtěnou výjimkou! Tak říkajíc bez přípravy, v neřízené svobodné hře improvizujících sil tápe příroda v ne/185/proniknutelné mlze, ,přirozeným výběrem v boji o život‘, naslepo se potulujícími náhodami a mutacemi v příslušných vnějších okolnostech prostředí do nechtěn a nejisté vzdálené budoucnosti.“
Zde je – s cílem dovést Darwinovu teorii o původu druhů ad absurdum – s pozoruhodnou básnickou silou vyjádřeno, co tvořivá evoluce skutečně činí. Ať je ona tvořivá síla, která dává vznikat zcela novému vyššímu z nižšího, čímkoli – tvoří „bez přípravy“! Jak jinak by měl tvořit tvůrce, jenž je imanentní svému výtvoru? Není to herec, který jen říká slova napsaná velkým básníkem; je to básník sám, který zde hovoří. Není to výkonný hudebník, který reprodukuje skladatelovo dílo; je to sám skladatel, který se nechá unášet fantazií. Vidíme tvořivé výkony, jichž jsou schopni nadaní lidé, jako zvláštní případy celosvětového tvůrčího procesu, oné hry všeho se vším, jíž vzniká něco, co zde nikdy nebylo. Má-li v sobě tvrzení, že člověk je obrazem božím, něco pravdivého, pak se to týká tohoto tvořivého konání.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184-85.)