Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Zkušenost předpokládá paměť; kde je paměť nedokonalá nebo slabá, je oslabená také zkušenost. Rozhodující je však to, čeho se zkušenost (a tedy také paměť) týká. Hrubou chybou anglosaské empiristické tradice bylo, že počítala jen se smyslovými „daty“ či „informacemi“; krajně redukcionistický byl zejména senzualismus. Zkušenost se může týkat mnoha „skutečností“ (a zážitků se „skutečnostmi“), pro které smyslové vnímání samo bylo jen čímsi okrajovým, eventuelně mohlo dokonce chybět vůbec. Např. zkušenost s myšlením, s určitými myšlenkovými postupy, se týká „skutečností“, k nimž nebylo zapotřebí je do vědomí nějak „vnášet“, protože tam jsou už původně „doma“.
(Písek, 081110-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Zkušenost je ex definitione (aspoň v obecném povědomí) záležitostí toho, co se už stalo, k čemu došlo. Odtud běžně chápeme, že dobrá zkušenost vede k opakování, zlá zkušenost k úsilí se něčemu podobnému vyhnout. Závažným problémem je ovšem vztah zkušenosti k tomu, s čím nemáme zkušenost ani dobrou ani zlou: jsme pak odsouzeni k jednání a chování pouze nahodilému? Právě ze zkušenosti víme, že tomu tak není; tou základní chybou je onen předpoklad, že se zkušenost může týkat pouze toho, k čemu už došlo a co je tedy minulostí. Tento předpoklad je totiž s jakousi samozřejmostí interpretován tak, že se zkušenost může týkat pouze toho, co je už pryč, co už není aktuální. Obvykle se zapomíná, že ta minulost nespočívá jen v tom, co už je pryč, ale že se může týkat také toho, co tehdy jakoby přicházelo, co se tehdy jakoby otvíralo a co ukazovalo už tehdy do budoucnosti, A tato tehdejší budoucnost se celá přece nestala minulostí – jaká by to byla budoucnost, která by každým okamžikem kompletně mizela jako dým nebo mlha? Zkušenost se týká, případně může týkat také tohoto přicházení: může to být zkušenost s přicházejícím novým. A tato zkušenost se týká něčeho jiného než toho, že se každé „nové“ rychle stává starým a že pomíjí. Zkušenost s novým je především zkušeností s přicházením nového – a to přicházení nemusí být nutně – ani ve zkušenosti – ponecháváno v minulosti. Zkušenost je přece užitečná právě proto, že může být aplikována znovu, v nových situacích. A zkušenost s přicházením nového může být aplikována v každé nové situaci také – je to zkušenost s budoucností. A celý problém pak spočívá v tom, zda si ze zkušenosti pamatujeme především to, kdy tím novým bylo něco nebezpečného a nás ohrožujícího, nebo spíše to, co i v nebezpečných a hrozivých situacích poukázalo na východisko, na vysvobození ze sevření danostmi. Zatíženost a jakási posedlost očekáváním všeho nejhoršího, to je základem rezignace a selhání; v našem smyslu je to vlastně ztráta „víry“ jako nakloněnosti k činu. A naproti tomu nenechat se udolat ničím, ale vždy znovu hledat východisko s nadějí, že vysvobození je možné, a být naprosto rozhodnut pro to udělat vše, co je v našich silách, je „víra“. A vzpomínka na to, jak jsme z takové situace, která vypadala zcela beznadějně, přece jen vyvázli, znamená (nebo zakládá) zkušenost s přicházením nového, které je překvapením.
(Písek, 081206-2.)

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Kant kdysi (v Prolegomenech) napsal, že „nur in der Erfahrung ist Wahrheit“ (když předtím ještě uvedl: „Alles Erkenntnis von Dingen, aus bloßem reinen Verstande oder reiner Vernunft, ist nichts als lauter Schein, und nur ...; Werke IV, S. 114). Skutečný problémem však je povaha oné „zkušenosti“, jakož i to, s čím jsme „udělali zkušenost“. Zcela mylné by bylo mít za to, že pravdu najdeme či získáme pouze ve zkušenosti s věcmi, a docela zapomenout, že jde také o zkušenost s pravdou. Pravda však není věc, a nelze ji ani z věcí odvodit. Je to naopak pravda, která rozhoduje o tom, zda naše zkušenost s věcmi a naše poznání věcí jsou „pravé“, „pravdivé“. Pravost a pravdivost našeho poznání věcí nelze odvodit jen z těch věcí samých; pravda zůstává mírou jak věcí samých, tak našeho poznání těch věcí. Pravdivé poznání věcí je možné je ve světle pravdy samé, a to znamená, že do světla pravdy se musí dostat i to, co poznáváme, s čím „děláme“ nějakou zkušenost. Na a právě proto nelze právem ani opačně říci, že by čistě rozumové poznání (nechám tu stranou ten Kantův rozdíl dvojího „rozumu“) bylo pouhým zdáním, pouhou iluzí. Zkušenost totiž neděláme jen s věcmi, ale také s myšlením, s prací rozumovou a tedy s rozumem; čistě rozumové poznání, které by s nějakým druhem zkušenosti nemělo vůbec nic společného, není možné ani myslitelné.
(Písek, 100303-1.)

Konrad Lorenz (1983)

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným.
Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné.
Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se“ má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.)